Kraj losů a zlata (přepis)

2. Světlušky s bohy | kapitola jedenáctá

Pohladily ho větve mohutného stromu. Cole se při pohledu na něj málem poklonil – cítil k němu úctu, neboť věděl, že je strom starý; nebojácný a vyzařující křehkou nesmrtelností.

Netušil jak, ale věděl to.

Lidská část myšlení nedosahovala tendence pochopit přírodní jevy, zato losí ano. Vše, co dělo kolem něj, vnímal zcela jinak jen díky losovi ve svém nitru.

Cítil pohlazení; zvedl bradu k líbajícímu vánku a nechal se podmanit šustivé písni listí. Stromy si šeptaly, Cole jim jako člověk nerozuměl, ale spokojenost v jeho nitru mu dala najevo, že zvíře je pyšné a ve svém milujícím prostředí.

Skřehotající vítr s tancujícími lístky mu rozčesal vlasy — cítil se, jako by žádné meze neexistovaly. Jen on a příroda, ta, která je stvořila. Nadechl se čerstvého vzduchu; nahá hruď se nadzvedla a zavřel oči. Nechal se kolébat, přizpůsobil se větrné harmonii; je její součástí. A vždy bude.

Byl vyrušen; jakmile zbystřil prasknutí větvičky, odehnal veškerou touhu se dotknout stromů a ohlédl se za nebezpečím.

Za ním stála Sandra s jeho matkou.

Hadí asistentka se usmála. „Tudy, Cole Pendragone."

Bez jakéhokoliv pocitu zklamání se ohlédl k obřímu stromu — popřál mu mnoho sil, sklopil oči na znamení úcty a na patě se otočil.

Procházely cestičkou, o které Cole pochyboval, že byla vytvořena přírodou. Takže přece jen se našla část, kterou znetvořila lidská dělnická práce.

Tmavé a husté keře s malými plody, mechy, vlhká hlína nasátá deštěm a kořeny, alej velkolepých a starodávných stromů.

Vše viděl, ačkoliv vládla tma – měsíc se totiž postaral o lepší náhledy. Jako by ho les zavolal a vyprávěl mu pohádky, při níž osvětluje vypravěče svou mocenskou a nádhernou silou.

Les vypadal neskutečně; tmavá zeleň a hněď, obklopující ho v celé kráse, vytvářela olejový obraz na plátně – s tím rozdílem, že se jej mohl Cole dotýkat.

Jenže nemohl. Nemohl si dovolit dotknout něčeho, co je staré a tak mocné; úcta a s respektem v něm ovládala lidskou toužebnou mysl.

Oděv, který měl na sobě, mu umožnil se cítit součástí – polonahá hruď s kabátem na ramenou, barvou světlého dřeva, jemná látka krátkých kalhot zakrývající intimní partie.

A hlavně; neměl žádné boty.

Dokázal se tak soustředit na hlínu, bořit do ní prsty a užívat si pocitu vlhkosti a jemnosti zeminy, jejíž zrnko cítil jako malé broučky. Masírovaly jeho kůži, laskaly a pečovaly o ni.

Ztrácel se v labyrintu přírody; klaustrofobicky vyrostlé stromy ho nesužovaly, naopak ho vítaly.

Pár pih na tváři, schovaných pod bílou barvou, ho přesvědčovaly v tom, že je stále člověkem, ale s duchem losa; tou, která cestuje na konec světa. Navštěvuje krásy všedního života v lesích a loukách.

Zůstal by tak navěky losem. Možná by pak zapomněl, že býval kdysi člověkem.

Jenže si ho našla jiná cesta – rozhodně ne za svobodou.

Ale on si tu cestu najde; nemůže zradit své losí příbuzné, kteří na něj čekají. Kteří ho v zimě vždy chrání, vytvářejí mu místo ve stádě.

Vykročil pravou nohou a ucítil dotek temné hlíny.

Nesl se; narovnal záda, zpevnil svaly na nohou a břiše. Zranění od broku jako by neexistovalo.

Je princem s lesknoucím se parožím, na kterém utkvívají listy, pavučiny a světlušky; živá magie, která tančí, kdykoliv učiní krok.

Nenechá se porazit.

Hnědé zornice se zablyštily chladností. Bude věrným vlastním cílům, bude je následovat, ale nikdy neklopýtne a neudělá ze svého těla kořist.

Ačkoliv se tvářil netečně, jeho srdce tancovalo pro nejstarší les.

Johanna stála za ním, ale i on jako další ji vypustil ze sféry.

Tady byl doma.

Cítil se v bezpečí.

I když zde mohou číhat lovci, vždy les nazve svým jediným domovem.

Stromoví a křoví otevřela bránu.

Johanna přestala dýchat, chtěla pokračovat, ale Sandra ji mlčky zastavila.

Jen Cole šel dál.

K potoku, který odrážel měsíční svit, zářil jako tisícero hvězd, živé a plovoucí plátno ideálů a krás, které patří jen matce přírodě.

Pak uviděl něco, kvůli čemuž se Cole musel zastavit.

Pootevřel němě ústa a sledoval zářivé zbloudilky, které k němu slétaly. Zpívaly, tančily.

Cítil jejich přítomnost na nahém břichu.

Cole sebou málem cukl, když ucítil pohlazení. Zrakem sjel ke svému hrudníku dolů a oči se mu překvapením zaleskly.

Normálně je vidívá jen v losí podobě.

Avšak úplněk se postaral o to, aby je viděl i v lidské.

Světlušky s velkými křidélky, které se nashromáždily kolem jeho břicha – především kolem rány od broku, strupu od drápku hladové pumy.

Opečovávaly jeho zranění. Zpívaly jej léčivou ukolébavku.

Přivřel oči a nadechl se s pocitem klidu a uvědomění si, kým je.

Johannin pach se vzdaloval. Už necítil její nervozitu, strach; jako by pro něj přestala matka existovat.

Poslední, co z jejích úst slyšel, bylo: „Nezapomeň poděkovat bohům za tuto příležitost."