Kraj losů a zlata (přepis)

3. Lovecká hra temnosrsti | kapitola dvacátá sedmá

Stoly se táhly především u pódia v bohatém půlkruhu. Uprostřed sálu se nacházelo místo pro tancující, nyní ale pro bavící se přátele, debatující ve skupinách. Cinkot sklenic, dupání, smích.

Cole zachytil přítomnost číšnice, která na tácku nesla vyleštěné sklenice se šampaňským vínem. Bez otázky je položila k oběma mužům, a na Colea hodila očkem. Zkontrolovala Aarona, zda se nedívá, a když tak skutečně bylo, dívka sykla.

Přes linoucí se hlasitosti to nemohl zachytit ani Aaron, ale Cole ano.

S.

Řekla S.

Coleovi škublo jedno obočí. Lícní kosti se napjaly; zvedl k ní bradu a probodl ji cizím pohledem.

Číšnice se však usmála, poklonila se a zmizela darovat víno dalším u stolu. To syknutí bylo otázka tří vteřin.

Cole se podíval po Aaronovi, který si ovšem ničeho nevšiml.

Zřejmě pochopil, že los si přeje ticho – a taky ho dopřál. Jen tichou přítomnost, teplo sálající z několika centimetrové blízkosti.

Rozhodl se věnovat svou pozornost tomu, co se tady dělo. Kromě toho, že se bohatí lidé bavili, všiml si i skupině, která na něj zírala. Málem se narovnal, aby ukázal, že je hrdým jelenem, ale zavrhl to.

Žádná provokace z dálky.

„Kdo jsou ti blízko východových dveří? Pět mužů, tři ženy."

Aaron naklonil zvědavě hlavu a bradu si opřel o dlaň. Díval se Coleovi zpříma do očí, ale koutkem postřehl civící skupinu.

Hodně chytře analyzoval situaci. Ti lidi by si ho ani nevšimli.

„Hyeny," odpověděl Aaron. Cole pochopil, že ta dlaň tam nebyla jen tak – kryla panterovy pohybující se ústa, aby ho nikdo nemohl z dálky číst, o čem se baví.

„Tohle jsou děti, jejich rodiče sedí nedaleko. Stejně jako zvířata, i oni pracují spolu, když si vyhlédnou kořist. Jsou mrštní a rychlí," nevypadal, že by před nimi smekal nebo by je považoval za nepřítele, „ale nejsou stavěni na boj. Raději utečou, i když zkouší taktiku, kdy větší počet zvítězí. Nepobrali moc chytrosti. Nemyslí hlavou, ale touhou. Jsou to zkrátka šílenci."

Nad slovem šílenci se Cole málem uchechtl. Protože jak viděl jejich výrazy, pár z nich vyplazovalo jazyky, zhluboka dýchali a oči měl tak vykulené, že i z dálky viděl jejich bělma. Možná se jim třásly i běhy.

Raději se k nim pohledem nevrátil.

Tichá hudba klavíru a akustické kytary, nesoucí se prostorem, najednou pomalu utichla, až i lidsky šepot zanikl. Jako by to byl povel; prosím o ticho.

Aaron se všemi mocnými se otočil k pódiu, na němž byl připraven mikrofon a zabalené krabice jako vánoční dárky. Možná výherní bonusy nějaké losovací hry.

Vystoupil muž v draze vypadajícím saku, bez vlasů, mohlo mu být kolem třiceti let. Usmíval se a otevřenou dlaní ukázal na celý prostor – na všechny lidi.

Zatímco promlouval, Cole zpozoroval něco jiného; zornice se mu zúžily a sám ztuhl, když spatřil, jak k pódiu mířil Chris Benjamin. Rovnal si oděv a nahazoval společenský úsměv.

Zákeřný úsměv.

Všichni zatleskali, načež v tom hluku měl Chris šanci přistoupit k mikrofonu, potřást si rukou s moderátorem akce a něco si říct.

Aaron viditelně ztuhl.

Tohle asi nebylo na programu.

„Zdravím vás," zahlásal do zesilovače. Na všechny se svrchu koukal jako nadřazený jedinec v posledním žijícím městě zkázy.

Coleovi se to přestávalo líbit, svaly na nohou vystřelovali do nervů bolest z toho, co nastane. Oba – Aaron i Cole – nespustili Chrise z očí.

„Bylo mi osmnáct, když mi skomírající otec svěřil břemeno rodiny. V ten moment bylo zařízeno spojení prostřednictvím sňatku s pantery z jihu země. Tak jsem se potkal s mou úžasnou ženou, která vždy stojí po mém boku." Ukázal ke stolu, kde seděla Nancy – lehce se usmála, když se všichni dali do potlesku.

Coleovy vnitřnosti se začaly prát a motat do sebe jako uzlíky. Zároveň mu hrdle plál oheň, který neznamenal nic dobrého. Když se otočil k Aaronovi, který hodnotil situaci, byl ještě víc na drátkách. Tohle byl možná druh zábavy, ale pro něj určitě ne.

Ve vzduchu se dělo něco špatného.

„Můj syn je má kopie – taky jsem byl v mládí vzteklý, s hlubokou náklonností k tradicím, rovnováze. Býložraví si myslí, že jsou králové, když vyhrají soud, protože predátoři dostali hlad, ale to není pravda. My jsme zodpovědní za rovnováhu ve světě, protože se zbavujeme parazitů – druhů, které dělají v řádu nepořádek." Lidé souhlasně pokývli, někteří si cosi zamumlali.

Potravní řetězec, řekla by Adelaide s odfrknutím. Čistý blábol, kterýho se ti tupci drží, protože jedině tak si mohou vrazit pěstí do hrudi a prohlásit, že jsou vládci. Řekla to jednou v hodině biologie na střední. Všichni na ni tehdy zírali jako na pomatenou zebru.

Ale měla pravdu, nyní to viděl Cole na vlastní oči.

Chris pokračoval: „Na druhou stranu, ctíme ty druhy, které do světa přináší mír."

Jaká ironie. Byla cítit na hony daleko, přímo šimrala v nose jako prošlá šunka.

„A protože existuje spousta způsobů, jak tyto druhy podpořit, vybrali jsme si spojení. Můj syn se stal manželem –" rozšířil svůj úsměv do zlého; oči mu vzplály s pohledem k nim, „– panter se spojil s losy – takzvanými princi, cestovateli, mohutnými potomky lesů a luk; s rodinou Pendragonů!"

Slyšet z jeho úst Coleovo příjmení v něm vyvolalo nenápadný hněv. Málem se postavil, vyskočil na pódium a dal Chrisovi pěstí tak omračující, že by si užíval i pohled na panteří krev.

Ne, klid. Nestane se takovým hajzlem jako je Chris – to jeho hrdost nikdy nedovolí.

Do uší ho zapráskal ohlušující pískot a potlesk. Za zády cítil ty pohrdavé a zle úšklebky, byly jako jehly, malé šípy.

Nebezpečně probodával Chrise pohledem.

Ten si olízl rty a přivřel oči. „Neukážete se nám?"

Aaron pozvedl bradu, aby otce vyzval k odpovědi. Chris se uchechtl a hned nato synovi vyhověl:

„Pusťte hudbu."

To znamenalo jediné.

Cole se zadíval do Aaronových očí; které k jeho překvapení byly plné míru a klidu. Tím pohledem vnitřního losa uklidňoval.

Všechno bude v pořádku, vyprávěly fialky.

Oba se postavili a vyšli elegantně doprostřed sálu.

Prsteny se spojily a zašeptaly; ukažte jim hrdost – nezapomeňte na píseň Garweova potůčku, zlatíčka.