Kraj losů a zlata (přepis)

2. Světlušky s bohy | kapitola osmá

„Na to ti nemohu odpovědět," řekl Zack v telefonu. Povzdechl si; možná odpověď znal, ale říct ji nemohl a štvalo ho, že musí mlčet.

Cole se ho zeptal, kolik losů zemřelo kvůli nelegálním lovům, a kolik z rodiny – ať už vzdálené, či bližší – na celém světě početně je.

Johanna totiž synovi řekla, že jejich krev má příliš nepřátel – kolik jich však zabilo losů? Cole se necítil v ohrožení života, na druhou stranu se ani necítil jako obohacující vítězství. Snažil se přijít na kloub, co panteři na losí rodině vidí, když chtějí spojit krev.

Je možnost, že se dívá na situaci z jiného pohledu, který mu především do hlavy vtloukla matka.

Mysli na naše bezpečí, máme moc nepřátel.

Cole věděl, že se Zack zabývá i děním ve světě – jaké soudy se staly vítěznými, kdy masožraví prohráli, nebo naopak vystoupili po příčkách výše. Tyhle informace mu pomáhají ve vývoji s pacienty.

„Proč to není nikde zveřejněno?" zeptal se Cole – vzal otázku z jiného konce. Telefon si přidržoval u ucha díky rameni; jinak chodil po bytě, snažil se nedupat, ale hlavně hledat smlouvu, která musela mít kopii.

Zack zabručel. „Jsou to citlivé informace, Cole. Představ si, kdyby byly zpřístupněny veřejnosti, co by následovalo? Řád a systém tohoto světa by začal kolísat, a všechny druhy na pokraji vyhynutí by se bránily. Demonstrovaly by."

To dávalo smysl. Nikdo nechce přijít o svou proslulou krev, která byla stvořená magií. Každé zvíře v lidských tělech mělo svou výjimečnost, staralo se o svět, ale zároveň se snažilo přežít. Zjevně se některým masožravým zkrátka nelíbí, že potenciální kořisti pracují v obchodě s potravinami. Některým to nejde ani vysvětlit. Colea bohužel nenapadlo vzít po proměně brok, který ho na konci zimy zasáhl – tak by s jistotou věděl, na koho si dávat pozor. Na jaké predátory, kteří opečovávají pušky a munice.

Máme moc nepřátel.

„Matka mi řekla, že máme moc nepřátel, abych v rámci sňatku myslel na bezpečí, ale nevěřím tomu. Musí být v tom něco víc. Panteři nemohou ochránit naši krev, když nás mohou zahubit."

„Je pravda," zamumlal Zack, „že panteři mají ochranitelské pudy, ale to se týče osob a majetkům jím blízké. Mohou tě ochránit, pokud jim k tomu dáš důvod. Na druhou stranu; ano, mohou si tě dát k večeři."

„To je uklidňující," zašeptal Cole, dřepící v obývacím pokoji u skříně a hledající smluvní papíry v šuplících.

Měl domněnku. Každá smlouva obsahuje důvod domluvy – musí najít jen správný dokument s datem před dvaceti třemi lety a může zjistit, za jakým cílem budou rodiny spojeny. Nešlo mu to do hlavy; nemůže jít jen o bezpečí.

„Nehledej to v její ložnici," namítl Zack. Zřejmě slyšel bouchání šuplíků. „To není většinou smlouva, která se uchová na tak jednoduchém a praktickém místě. Je to papír, který závisí na životě – Johanna by si to určitě neschovala na tak malicherné místo."

Pomalu zavřel zásuvku a přemýšlel. Kudrnaté hnědé vlasy mu padaly do očí jako lechtivé peří.

„Písemné smlouvy zahrnují obě strany – a každá něco dostane na oplátku," zašeptal Cole.

„Nad tím uvažuješ?" Zack si vzdychl. „Ty chytrý bratranče. Proto to bezpečí. Ty si myslíš, že je v tom něco víc."

Neodpověděl. Zack nebyl ve stejné situaci jako Cole – Zack si alespoň vzal ženu podobného zvířecího druhu, ne predátora. Bylo samozřejmé, že mu ihned nedojde Coleův cíl vyzvídání.

„Tvoje máti je magor, to vím dávno. To samé o tvém otci říct nemůžu – byl chytrý a nejsem si jistý, jestli to není nějaká hra."

Hra.

Cole se zamračil.

Postavil se a tiše změnil směr do svého pokoje. Přidržel si telefon u ucha a zavřel dveře. Následně se dvěma kroky dostal k posteli, ke které se sklonil. Nahmatal krabičku – vytáhl ji. Byla opatřena zámkem, jehož klíč měl schovaný za fotografickým rámečkem.

Vytáhl to, co hledal.

„Zas něco hledáš," zamumlal Zack. „Ty jsi beznadějný."

„Ne to, co myslíš," namítl Cole. Smlouvu už vypustil z hlavy, protože věděl, že ji nenajde, jestliže se jednalo o důležitost.

Tenkými prsty pohladil starý a zežloutlý dopis. Jeho prsten na pravé ruce zářil slunečním zlatem.

„Cole," upoutal jeho pozornost bratranec. „S tímhle ti nemohu pomoct. Jsou totiž věci, které zjistíš ty sám. Nenapadá mě ani jedna věc, která by mohla zahrnovat ten sňatek – může to být zkrátka cokoliv. Od bohatství po ochranu. Jenže ani já sám nevím, co se v hlavě tvý matky odehrává. Vlastně mě to ani nezajímá, tu ženskou bytostně nenávidím. Ale budu věřit tvé dedukci – že tady o bezpečí nejde."

Rozhodně ne. Johanna poslední dva dny mlčela jako hrob, nevypadala na to, že by své záměry vyřkla do světa. Hlavně ne synovi.

Možná je prostředníkem k něčemu velkému. Ale teď je otázka, kdo první přišel za kým – zda panteři k losům nebo naopak.

Psychologie by byla hned jiná i s cíli.

Kdyby Johanna nemlčela, Cole by za jejími zády neabsolvoval pátrání po kousku papíru.

V čem spočíval ten problém? Kdyby Cole nebyl tak uvědomilý si zákeřného světa venku, v pořádku by přistoupil na formu bezpečí. Ale losí instinkty v něm zápasily – nevěřil. Nevěřil matce, ani masožravým.

V telefonu to zašustilo. Zackův hlas byl vzdálený, když promluvil: „Cole, musím letět. Hlavně se prosím drž a nevyváděj blbosti. Mysli chytře – přechytrač pantery, protože vím, že oni budou chtít nad tebou vládnout. Znič jejich předtuchy a plány, které jistě nebudou příjemné. Měj se."

Zavěsil.

Cole odložil přístroj a volnou rukou si vjel do vlasů. Už se stihl včera ostříhat, ale stále měl pocit, že jej zima pronásleduje.

Světle hnědýma očima shlédl dolů k zemi, na níž seděl. U nohou na něj nehnutě hleděl dopis téměř starším než on sám. Do nosu ho zašimral prach a zatuchlost papíru.

Nenávist vůči otci byla stupňovaná záležitost několika let – nyní ovšem necítil nic.

Pomalu papír otevřel a vdechl vůni losího kožíšku, který z dopisu vycházel. Přivykl si na přítmí pokoje, aby dokázal ručně psaný text přečíst.

Jemně přivřel víčka.

Nikdy nepoužívej jméno Skye.