Kraj losů a zlata (přepis)

4. Bestie s jizvami | kapitola třicátá pátá

Kočičí doupě si představil jako bar, případně malý podnik, kde se podává alkohol. Překvapilo ho už jen ze začátku, když prošel barevným závěsem těžký  jako koberec. Vnímal vůni kadidla, tabáku a rozžhavených uhlíků na vodní dýmce. Připadal si jako v indickém harému; bylo tu moc lidí, ale nedokázal rozeznat druh, protože vzduch byl přeplněn výpary z vodních dýmek. Dřevo, červeň a pampelišková žlutá.

Nikdy na podobném místě nebyl, takže první, co hledal, byl někdo, kdo tady velí – nebo spíš nějakého barmana. Pokud tu barmani vůbec pracovali.

Našel jakýsi bar v zadní části podniku, za nímž stál vysoký muž se zlověstným pohledem. Všiml si Colea už z dálky, načež přestal čistit čajový šálek a narovnal se, aby losa přivítal.

„Hledám jistou ženu jménem Camile,“ řekl na rovinu bez pozdravu Cole.

Muž povytáhl obočí a naklonil hlavu na stranu. Zornice, připomínající zemskou trhlinu, byly vskutku snímavé a děsivé zároveň.

Možná se muž ujišťoval, zda Cole vážně hledá toho, čí jméno právě řekl. Nebo si z něj dělala žena ve Fülle legraci a bude za blbce.

„Pojďte se mnou,“ pobídl losa vysoký muž a přešel k dalšímu těžkému závěsu, odhrnul jej a pustil první losa.

Objevil se v podobně vytvořené místnosti jako byl podnik. Akorát police byly více přeplněné předměty ze dřeva, keramiky a papíru. Koule, karty, sošky. A ty koberce visely i na zdech jako v africkém stanu, nehledě na to, že všude zářily svíčky.

Žena, která zřejmě nosila jméno Camile, ležela v sedacím vaku, okolo sebe asi šest mazlících se koček. Žena držela mezi prsty fajfku a vydechovala mocný dým.

Ďábelské oči.

Kočičí.

„Ale, ale,“ zazpívala vysokým hlasem a v mžiku byla na nohou tak ladně, až to Cole nestihl zaregistrovat. „Kohopak to tu máme?“

„Znáte mě?“ zeptal se Cole. Muž vedle něj se zamračil.

„Ne,“ odpověděla suše a vydechla tabákový dým.

Cole na ni hleděl – vždyť se chovala jako by ho znala. Cítil se jak blbec.

„Jste Camile?“

„Ano. Copak potřebuješ, koloušku? Zjistit, co tě čeká v budoucnu?“

„Ne.“ Teda vlastně ano, ale to byla automatická odpověď, protože na takové věci prostě nevěřil.

Camile se doširoka usmála. „Ale chceš, zlatíčko. Úplně se na to chvěješ.“

V duchu brblal nelichotivé nadávky.

„Fajn,“ řekla a vytáhla zpod stolku malou židli. Muž se postaral o druhou, na kterou si měl posadit Cole. „Chci znát tvé jméno. Nejlépe úplně celé – dneska mají mladí lidi klidně tři křestní jména. Je to šílený.“

Cole se opatrně posadil a nepřestal kočku před ní sledovat. Ona se nad jeho opatrností usmála.

Blonďaté kudrnaté vlasy měla divoce roztřepené do stran, což skrývalo její kulatou tvář. Ale tělo měla úplně vypracované – jako kočka. Dokázal si představit, že po nocích chodí po střechách jako toulavá kočičí dobrodružka.

„Jakpak ses sem dostal, miláčku?“ zeptala se hravě.

Ale Cole se ani nepohnul; nemohl dát znát, že je nervózní – což skutečně byl, protože její pohled se rovnal cestě do pekel.