Kraj losů a zlata (přepis)

6. Mráz a sbohem | kapitola čtyřicátá pátá

Nehodlal si půjčovat jakékoli oblečení z Aaronovy skříně, protože to páchlo panteřinou jako vypálená šunka.

Požádal proto Kellina, aby mu vyklidili pokoj nad květinářstvím - zašel by tam sám, ale nehodlal se s matkou střetnout.

Musel čekat hodinu a půl, než všechno vystěhovali a než Cole našel dobře vypadající oblečení.

Právě se loudal podél starodávných domů s moderními cedulemi; cukrárna, kavárna, knihkupectví, uzeniny, mobilní operátor. Město, ve kterém žil, bylo krásné, v mladších letech měl možnost jej celé proběhnout. Třeba by si vzpomněl na zlaté zkratky nebo skrýše. Některé oblasti byly bohužel zavřené kvůli velkému výskytu masožravých, proto někde nemohli vstoupit.

Našel to, co hledal. Obával se, že tu budovu už nenajde - nebyl tady dost dlouhou dobu. Naposledy na střední. Všiml si, že galerie výtvarného umění dost změnila na kráse. V šedé a bílé byla jednoduchost.

Prošel prosklenými dveřmi, ignoroval plakát všude, kam se člověk díval, a dal přednost výtahu před schody. Noha pořád pobolívala, takže nehodlal nic podceňovat. Už tak se kůže vzpamatovává ze spousty malých útoků, ovšem stehno bylo zasaženo nejvíc.

Zaplatil vstupné a zeptal se na cestu. Netušil, kde ta výstava bude, to mu neřekla.

„Cole!"

Otočil se zrovna, když pozoroval obraz pojmenovaný jako

Slunce | malba akvarelem | Adelaide Marzin

Spatřil šílenou zebru, která se nebezpečně rychle blížila do objetí - byla zkrátka malá šílená. Pořádně objetí odměnil, i když na takové věci nebyl, ale tuhle osubku nejde nemilovat. Vždyť objímá i zatoulané kočky.

Typicky si navlékla šílené oblečení - černou rasta čepici s velkými půlkruhy v uších, šedé kšandy z rifloviny a pruhované tričko a dlouhým rukávem. Že by zebra?

„Ahoj, šílená zebro. Jsi pořád kost a kůže. Ani kočka si nepochutná," pozdravil los.

Adelaide nafoukla tváře a založila ruce na hrudi. „Drzoune prašivej."

Roztáhl ruce jako pták. „Jsem tady. A dokonce jsem si pamatoval cestu."

Adelaide vyprskla smíchy a dotkla se jeho ramene. Byla malá, takže když sklopil bradu, cítil, jak potřebují jeho kudrliny zastřihnout. Opět.

„Nojo, jsi starej jelen, příteli. A bude to horší!"

Výstavy podnikala v rámci charitativní organizace, které byla součástí. Každý týden nové práce, i s novými umělci, které pak podporovala. Cole hádal, že jejich dosavadní životní styl se obrátí o tři sta osmdesát stupňů.

„Přiznám se."

Adelaide zavrtěla zmateně hlavou a pozorně poslouchala.

Byl si plně vědom přítomnosti dvou kovů na prstech; zlatý dostal od otce k dopisu, druhý od Garweů.

Ukázal jí levou dlaň.

Otevřela ústa dokořán. „Ty seš...?"

Úplně se jí ve tváři zračilo poznání, kdy se loučili s lesem, který osamoceně zpíval a hrál.

„Počkej, ty ale neumíš vtipkovat."

„To není vtip, Ad." Objala ho - nejhorší bylo, že nestihl zaregistrovat její výraz. Netušil, co si myslí.

„Jaké je téma?" zeptal se, aby změnil rozhovor.

Přimhouřila ostře oči. „Všude jsou vyvěšený plakáty."

„Ignoroval jsem je."

Zafuněla, ale s radostí ukazovala na každý obraz s jejím jménem.

„Měla jsem sen - bude se ti to líbit! Budu o tom i přednášet. Byla zima, stála jsem ve sněhu a najednou tam, jak jsou ty hory, co vypadají jak velbloudi, se slunce..."

Prsten ho hřál - usmál se; pro Adelaide, která při něm stojí a pro kočku, která na něj čeká doma.