Kraj losů a zlata (přepis)

1. Tichonoci | kapitola pátá

Když byl mladší, při návratu domů šel okamžitě do sprchy – snažil se tak smýt všechen pach, který se s ním jako zvířetem spojoval. Sníh, pižmo a emoce, které v sobě ještě jako dítě uchovával.

Tehdy netušil, jak je svět venku zrádný a nebezpečný. Matka ho pokaždé tiše varovala, ale nikdy nepověděla pravdu; tu poznal až sám Cole. Zřejmě si Johanna myslela, že bude jako jelení hříbě navěky stát u jejího boku, aby ho mohla chránit. Jakmile se za poslední léta Cole osamostatnil a měnil se zpět v člověka, matka se o něj snažila co nejvíce pečovat, aby dohnala čtyři měsíce mateřské nepřítomnosti.

Za tu dobu však Cole poznal, jak může být svět děsivý. Neopatrnost se zle mstí a emoce jsou zábranou – proto se naučil postavit si zeď i před vlastní matkou.

Celící se rána ve vlažné vodě tolik nehořela agónií, jak si původně Cole myslel.

Se zavřenýma očima vnímal ozvěny svého dechu o chladné kachličky koupelny; učinil se tak klidným. Soustředil se jen na rytmus vlastního dechu, tělo ponořené ve vodě, kdy její vláha stékala po Coleově kůži.

„Nejhorší na tom je, že pro rodiče budu furt malé nevychované hříbě.“

Pootevřel oči. Proč se mu vyrojila věta stará necelých pět let? A proč zrovna od Adelaide?

Jeho vnitřní klid byl narušen vzpomínkou na bývalou spolužačku ze školy, se kterou měli i s dalšími zajímavý rituál.

Voda se projevila rozvířeností a chaosem, který se ke Coleovi nenápadně přiloudal, ale hlavně bez emocí.

„Nastane okamžik, kdy dáme tomuto pohledu sbohem, Cole.“

Cole se dotkl hojící se rány. Přemýšlel, proč se tato věta tak živě ukázala v jeho hlavě, nehledě na to, že před sebou viděl Adelaide v roztrhaných džínách, jak seděla na starém vraku.

Vzpomínka si našla cestu; aby Coleovi něco ukázala.

Smutnou skutečnost.

Vylezl z vany jen, aby mohl znovu spatřit minulost, aby mohl dát sbohem pohledu, při kterém oba vzpomínali na krušné zimy.

• • •

Uběhlo pět let, kdy se naposledy loudal noční ulicí v záplavě měsíce a tančících hvězd. Bez výrazu vnímal, jak mu vánek česal kudrnaté prameny vlasů, ale nedokázal říct, že by se vrátil v čase, kdy navštěvoval střední školu a každou noc chodili s přáteli k lesu, aby se nechali hýčkat tichými lesy.

Okolo něj sborově zpívali cvrčci, v potemnělé travině však nenacházel ani kousek nostalgie, ač se jednalo o stejnou trasu, kudy kdysi chodíval.

Adelaide si všiml okamžitě. Seděla na stejném místě jako vždy, když v noci pořádali toulky městem. Na starém vraku, autě, které tu někdo odstavil, ale nenašel se za ta léta nikdo, kdo by se o něj postaral.

Nikde nebylo ani živáčka; nacházeli se asi kilometr za městem, silnice byla obrostlá plevely a kolem nich se nacházely dřevěné ploty. Zprvu se zdálo, jako by se původně na poli pásli koně, ale nikdy tady žádní nebyli.

Opuštěné místo, které patřilo jim jako mladým.

Coleova bývalá spolužačka se ohlédla a jakmile přítele poznala, divoce se usmála.

„Nečekala jsem takovou nabídku od člověka jako ty, Pendragone.“

Cole vytáhl ruce z kapes.