Kraj losů a zlata (přepis)

2. Světlušky s bohy | kapitola desátá

Coleova matka auto nevlastnila – kdyby ano, stejně by s tím nemohla nic udělat. Museli nasednout do vozu, který na ně čekal. Jednalo se o stříbřitě modrou karoserii, která vypadala jako z autopůjčovny – pach panterů nemohl Cole zacítit. Mentol, vycházející z vonky visící pod zpětným zrcátkem, byla jediná vůně, která se autem linula v nečekané síle, až musel na chvíli Cole přestat dýchat, aby se nezadusil.

Nahlédl do zrcátka a setkal se s pohledem ženy, kterou ještě neviděl. Nebezpečné a číhající oči na něj hleděly, dokud se nezamračil, že nehodlá uhnout pohledem.

Žena zasyčela – Cole si později uvědomil, že se jednalo o smích. Nastartovala auto a rozjeli se po hlavní silnici. Johanna, která seděla vedle Colea vzadu, se ohlížela zpět jako by byla ona osobou, která opouští svůj domov. Cole se neotočil.

Studoval ženu za volantem. Měla na sobě přiléhavý oblek, který připomínal styl uniforem profesionálních agentů ve filmech. Protože vládla tmavá noc, nemohl přesněji poznat barvu obleku, ale do černé měl blízko. Ženu si nedovedl představit v šatech – už jen svalnaté ruce svírající volant byly pro ženské pohlaví důvodem, proč v ní neviděl krásu a jemnost doteků. Místo toho musela každým dnem trénovat své tělo k dokonalosti, které patřilo jen mužům. Ta žena musela patřit k ochrance, vsadil by na to svoje boty.

„Sandra Lourénz, sss,“ řekla najednou. Cole zůstal hledět, ani nemrkl, čehož si žena všimla a usmála se. Ukázala tak v zrcátku ostré zoubky, načež si Johanna všimla další zvláštnosti a zatajila dech.

Sandřiny zornice byly zúžené do štěrbin.

Hadích štěrbin.

Cole na to nijak nereagoval. V duchu si jen pokládal otázku, zda žena patřila k panterům – pokud ano, byla to zajímavá kombinace, která k šelmám zrovna moc nepasovala. Měli zřejmě zvláštní styl, díky kterému si vybírali lidi ke svému boku.

„Jsssem asissstentka paní panteřího domu – Nancy Benjamin. Mnoho jsem o vás sssslyšela, Cole Pendragone.“

Jmenovaný naklonil hlavu na stranu ve zvídavém gestu. Copak mohl had slyšet o losovi? Uvědomil si jednu věc – Johannu tito lidé krásně ignorovali; ať už Kellin, poník nebo Sandra. Všichni věnovali pozornost hlavně Coleovi. Nebylo těžké zjistit proč; byl hlavní prioritou, která spojí dva rody. Žena, která byla jeho matkou, nebyla důležitá, možná ani nemusela obzvláštnit svou přítomností blížící se spojení rodin býložravého a masožravého. Johannu Pendragon měli skvěle na háku – stejně jako Cole. Nevypadalo, že by si toho jeho matka všimla. Dál koukala z okna a netrpělivě si klepala prstem o stehno.

Předtím se s ním snažila v domě navázat konverzaci, ale on ji ignoroval. Naivně si myslel, že mu poví o skutečném záměru sňatku, ale stále se hluboce držela myšlenky bezpečí. Neptal se, protože by věděl, že by tu odpověď slyšel znovu – a znovu by ji smetl ze stolu.

Naivní a slepá taktika. Dala by se nazvat jako otřepaná fráze zpívajícího ptáčka.

Noční přikrývka hladila tmavé auto jako láskyplná matka, chránící přístroj lidí – což bylo k neuvěření vzhledem k tomu, že příroda chránila jen své potomky a půdu se stromy. Vypadalo to… zvláštně.

Necítil se klidně – snažil se, ale neúspěch se zračil vibrováním v hojící se ráně.

Příroda se o tvé zranění postará.

Věřil této myšlence, protože se jednalo o historický les, ale přesto v něm doutnaly pochybnosti. Kdyby byl v losí podobě, nedělal by si starosti, ale protože je člověk, neuvidí světlušky magie, ani neuslyší její zpěv. Jak si může být tedy jistý, že jej les ochrání před predátory?

I oni jsou pod ochranou přírody.

Všichni lidé se zvířecími duchy měli jedno společné – matku, matku přírodu.

Ovšem ani ona nemohla ovlivnit hieratický systém, neboť jej sama stvořila. K lidským vlastnostem se systém přimkl jako kotě k bříšku kočičí mámy.

Nadále Sandra Lourénz řídila v tichosti. Soustředěně hlídala zrcátka, pečlivě si dávala pozor na jedoucí cizince, kteří neakceptovali klidný noční provoz.

Coleovi se sevřelo hrdlo.

Jeho vnitřní los se chtěl podívat na svět, ale člověk mu tu šanci nedal.

Žádná značka, žádné práce lidských rukou.

Jen les, písčitá cesta a vůně jehličí a mechu.

Jsou tady.