Kraj losů a zlata (přepis)

3. Lovecká hra temnosrsti | kapitola dvacátá osmá

Páry očí v něm vypalovaly díry. Hlubokým nádechem všechny zlé pohledy odehnal jako by dostal novou dávku síly; jako by velkolepé stromy natahovaly náruč a čechraly mu vlasy. Ačkoliv tu žádné nebyly. Ani dřevěné parkety, veranda... byly to mrtvé keře.

Jediné, co po stromech zbylo, byla vůně, která se linula z Aarona. Panteří milují stromy, dávají jim prostor pro číhání, odpočinek. Tu dřevinu, kterou má Aaron v ložnici – tu Cole cítil.

Aaron z losa nespustil zrak – jako kdyby by se dopustil hříchu, když by ho přestal sledovat. Nebyl to ten pohled těch okolo, predátorských, ale zcela jiný.

„Neměl jsem tušení..."

„Já vím," zašeptal Cole. Lehce se odvrátil, načež dovolil, aby ukázal krk. Aaron si uvědomil, že Cole se mění pomalu, z minuty na minutu, protože touhle frází uklidňoval na samém začátku jeho losa.

Cole mladého pantera dost sledoval, když Chris mluvil. Šok, hněv, nenávist.

Věděl, že v těch Chrisových chybách musí být skryto něco válečného – víc nasáklé špínou a krví, než se zdá. A hlavně to ranilo Aarona.

Možná se Chris tvářil jako bastard, který se soustředí na losa, ale podceňoval zároveň i svého syna. Nenápadně mu drolil do ran sůl – nebo také záměrně.

Aaron otce obhájil, že určitě cizího losa nezabil proto, aby Pendragona poškádlil. Nancy na to nemá žaludek – a asistenti jsou věrní.

Takže byl Chris jednoduše šelmou až do hloubi duše a nijak to nehodlal změnit. Protože je stále králem s mocnou korunou.

Aaron byl jiným králem. Bavil se s Coleem jako sobě rovným; přestože dával znát, že ho ochrání... před vlastními lidmi. Světem. A navíc nepožil alkohol, aby losa neohrozil. Možná panter věděl, že je jediným člověkem, komu může něco říct.

Aaronův dotek na jeho bok způsobil mravenčení v místech, kde se schovávala žebra – málem sebou cukl, protože panteří síla by je dokázala vmžiku rozdrtit.

Jeho dech cítil na tváři; teplý, jako jarní vánek hned po proměně v člověka.

„Uvolni se," řekl mu Aaron. Cole se mu podíval do očí – ne jako nepřítel, ani přítel, či oběť – jako manžel, jenž je s ním spojen živým prstenem.

„Moc lovců," namítl tiše Cole. „Musím být ve střehu."

Aaron přikývl. „I já jsem jejich nepřítel – protože jim budu stát v cestě."

Cole přivřel jemně víčka. „Nechraň mě. Nedovolím ti to."

Aaronova druhá ruka putovala na losovo rameno. Jemný dotek plný nabídek; důvěřuj mi, jsi pod mými křídly, nikomu nedovolím, aby okusil tvou krev.

Zírali si do očí; čerstvý med a řeka plná rozkvetlých fialek.

„Něco jsem si slíbil. Hodlám to dodržet i za cenu vlastního života," podotkl skrz jemně pootevřená ústa. Jizva, která se táhla přes oba rty, byla zblízka mnohem kouzelnější.

Ne; vše se stalo mnohem silnější. Vůně, teplo. Cole dokázal říct, jak panterovy žíly pracují, jak reagují na losovu přítomnost.

Cole viděl v jeho očích sekundovou bolest, kterou v domě nemohl spatřit, neboť se pořádně nedíval. Vše ale zmizelo, protože jsou hlavními herci.

Hudba jim zaplavila kůži – táhla se odspodu, od nohou skrz oděv, halila je do pláště tajemna, až do duše – a políbila zvířata.

Losa a pantera.

Kolouška a kotě.

Cole vydechl a pod bříšky prstů cítil panterovu sílu – divadlo svalů, pevných ramen, tělo cvičené k eleganci a jisté formě kralování.

A tančili.

Vzájemně hledali svá tajemství v barvách očí, v každé jiskře ze světel, stínu.

A vůbec nevnímali šelmy kolem nich.

Hnědá, žlutá, bílá – barvy sálu, domu.

Lidé ve Fülle, predátoři na vysokých příčkách pyramidy, vidí dva lidi odlišného druhu – ten, co loví a ten, co je loven.

Ale samotný dům, vzduch, příroda vidí dvě světlušky ve fyzické podobě, jak si pohledy zpívají líbivou píseň.

měsíc září,
pouta se žhaví.
buď mým přítelem,
cílem; terčem
kam vložím své srdce,
tak jako se koruna
na hlavě nese.

zazpívej mi, maminko.
přece víš, že tě miluji.