One Bite of the Prince

Část 20

Probudila jsem se s obrovskou bolestí hlavy, přesně jak jsem přepokládala. Poslední na co si pamatuju, bylo přání se opít tak, abych na to celé zapomněla. Částečně se tak stalo. Nemám tušení, co se dělo potom. Opatrně jsem se protáhla, abych svému tělu nezpůsobila šok z prudkého pohybu a pomalu se posadila. Se stále zavřenýma očima jsem si vložila hlavu do dlaní a modlila se, aby se ten včerejšek vůbec nestal. A abych si alespoň trochu ulevila, sáhla jsem za sebe pro polštář, přitiskla si ho na obličej a frustrovaně do něj za křičela.

Hluboký nádech, který následoval potom mě však zmrazil. Obezřetně jsem si odtáhla polštář od tváře a otevřela oči, abych se utvrdila v zjištění, že nejsem ve svém pokoji a že vůně, kterou jsem zacítila z polštáře mi je až podezřele povědomá.

Podívala jsem se kolem sebe. Pokoj byl téměř identický s mým, ale můj rozhodně nebyl. Už jen dvoulůžková postel a pánské oblečení na věšáku to dokazovalo. Asi nejvíc mě ale vyděsily moje šaty, které byly přehozené přes židli naproti mě. To znamená, že je nemám na sobě. Rychle jsem sklonila hlavu, abych viděla, že mám na sobě něčí košili a svoje spodní prádlo. Trochu jsem si oddechla, že nejsem nahá. Jenže jsem měla černou košili. Jeho košili.

"Jsi vzhůru." lekem jsem musela vyletět snad půl metru do vzduchu, když se napravo ode mě ozvalo Nolanovo zkonstatování. Seděl poklidně na křesle, které bylo v pravém rohu místnosti. Nevšimla jsem si ho. Musel mě celou dobu pozorovat.

"Jo." potvrdila jsem trochu roztřeseně a víc zabalila svoje tělo do příjemné deky, abych si aspoň trochu dodala odvahy.

"V koupelně máš čistý ručník. Až budeš hotová, prosím odejdi. Mám práci." řekl bez jakýchkoliv emocí a zvedl se připraven odejít.

"Počkej!" zastavila jsem ho, až se mi z toho nepříjemně rozbolela hlava. Otočil se na mě a pokynutím hlavy mě popohnal k otázce. "Jak jsem se sem včera dostala?"

"Potom, co jsi se totálně zřídila na baru, jsem se bál, že se nedožiješ rána. Takhle jsem věděl, jestli aspoň dýcháš." odpověděl stále s kamenným výrazem. Neříkám, že mi nebylo trapně. "Neboj, převléknout ses zvládla sama." dodal ještě. 

Tiše jsem se rozhlédla po pokoji ještě jednou, abych zkontrolovala případné škody. Všechno bylo v pořádku až na rozestlané místo vedle mě. Překvapením jsem vykulila oči, což jsem se hned snažila zamaskovat. On si toho stejně všimnul.

"Nemyslela sis snad, že bych kvůli tobě spal na zemi." stačil říct, než vyšel ze dveří a zavřel za sebou.

Se zoufalým zakvílení jsem sebou hodila do peřin. To jsem samozřejmě dělat neměla, hlava mi třeštila jako blázen. Znovu jsem se opatrně zvedla a pohledem vyhledala moje psaníčko. Bylo na židli hned vedle mých šatů. Natáhla jsem se pro něj a vyhrabala peněženku, ve které nosím nouzové prášky proti bolesti. Na sucho jsem je spolkla a doufala, že zaberou co nejdřív.

Vysprchovala jsem se nejrychleji, co jsem uměla. Oblékla jsem se zpátky do šatů ze včera, i když docela smrděly. Nechtěla jsem po chodbě pochodovat v princovo košili. Stačil trapas ze včera. Vodou jsem se snažila umýt co nejvíc líčení a nebo při nejmenším ho aspoň trochu opravit. Následně jsem vzala košili do ruky s úmyslem ji přehodit přes židli, kde byly moje šaty, aby ji našel. Myslela jsem si, že tu budu sama, avšak když jsem otevřela dveře, Nolan seděl na posteli lokty opřený o svá kolena a s podepřenou hlavou. Vypadal velice zamyšleně.

"Promiň, už půjdu." řekla jsem ve spěchu. Odhadovala jsem, že tu čeká protože zabírám jeho koupelnu, zatímco on už by měl být někde jinde.