One Bite of the Prince

Část 44

Ležela jsem v jeho objetí dost dlouho na to, abych začínala usínat. To jsem si ale nesměla povolit protože jsem se dnes chystala zjistit všechno. A k tomu mi chyběla jen jedna jediná věc.

"Tohle s tím taky souvisí, viď?" zašeptala jsem do příjemného ticha a bříšky prstů mu přála po linii boků, které pod oblečením zdobily jemné jizvy.

"Jo," povzdechl si a mojí ruku přesunu na jeho hruď, kde si se mnou propletl prsty. "neměl jsem jinou šanci jak to ze sebe dostat. Veřejnost si nesměla ničeho všimnout."

"Mrzí mě to." zabořila jsem hlavu do jeho teplé pokožky, jako bych se snažila v ní schovat. Nic takového však nebylo možné a já si musela přiznat, že to co říká se skutečně stalo.

"Jediní, kdo si zaslouží politování jsou Jennettini rodiče. Nezasloužili si přijít o dceru." druhou rukou mě konejšivě pohladil po vlasech a položil se do voňavých peřin víc pohodlněji.

"Jak to vlastně s nimi bylo?"

"Nesli to špatně. Ostatně, kdo by ne. Nakonec jsme podepsali úmluvu o mlčenlivosti, která nakonec byla výhodná pro obě strany. Navíc jim každý měsíc vyplácím odškodné, které jim sice dceru nevrátí, ale aspoň trochu pomůže."

"Nevadilo jim, žes ji pohřbil u sídla?" tohle byla otázka, kterou jsem si pokládala často.

"Pohřbená je ve svém rodném městě. Pod ten náhrobek jsem pohřbil všechny její věci, co mi zůstaly. Měl jsem pocit, jakoby měla alespoň nějaká její část odpočívat tam." objasnil. Koneckonců to vlastně dávalo smysl. A mně se ulevilo, že to není psychopat, co má pohřbenou ex na zahradě.

"Ale nestaral ses o ten pomník." poznamenala jsem. Další věc, kterou jsem se snažila pochopit.

"Myslel jsem, že když ho nebudu udržovat, vzpomínky se začnou vytrácet. To k tomu ale nakonec vůbec nepomohlo." uchechtnul, zřejmě nad svoji naivitou. Člověk na půl pohřbí někoho na svoji zahradu a myslím si, že na to dokáže zapomenout. Z úst mi unikl ironický smích, až jsem se trochu zastyděl.

"Přesně proto tě má matka ráda."

"Cože?" zamračila jsem se. Tahle poznámka byla absolutně mimo téma.

"Má tě ráda, protože dokážeš vyjádřit, co si myslíš, i když je to absolutně nevhodné. Jsi průbojná, ctižádostivá. Matka je přesvědčená, že ty bys to zvládla." povzdechl si.

"Zvládla co?" trochu jsem si posadila, abych na něj lépe viděla.

Chvíli se odmlčel, než našel správná slova. "Být součástí rodiny."

"Myslím, že tohle bych měla rozhodnout hlavně sama." nelíbilo se mi, kam se mě královna snažila dotlačit. Jistě, že to bylo jasné. Tímhle mi to jen potvrdil, ale v tomhle nemá právo za mě rozhodovat. Měla by to být moje volba, nehledě na to, že ani nevím co si o tom myslím Nolan.

"Mám stejný názor, ale nemůžu ti slíbit, že se tě nebude snažit přesvědčit." povzdechl si.

"Ona by vlastně měla být ta poslední, co to bude řešit. Jako poslední krok by měl být její souhlas! Nejprve bych se měla rozhodnout já, pak ty a nakonec ona by to měla schválit. Má to trochu pomotané." lhala bych, kdybych řekla, že jsem se nerozčílila. Vlastně jsem byla dost vytočená. Z mé bubliny vzteku mě probudil až Nolanův smích.

"To je přesně to, o čem mluvím," prohlédl si mě s neskrývaným pobavením. "kdo jiný by si v tomhle dovolil královně odporovat?"

Protočila jsem nad tím očima, nemělo cenu to jakkoliv komentovat. Měla bych to brát jako lichotku? Doufejme.

"Teď k tomu podstatnému, jak dlouho potřebuješ na balení? Bude stačit týden?" zmateně jsem se otočila.

"O čem to mluvíš?" vůbec mi nedošlo, co má na mysli. Moje tělo zvláštně ztuhlo, takže předpokládám, že to bude něco vážného. A že se mi to nebude líbit.

"Já jsem svou část dohody splnil. Takže je čas, abychom se domluvili, kdy odjedeme." netrpělivost v jeho hlase se nedala přehlédnout, i když se ji snažil zakrýt. Jenže když mi došlo o čem přesně mluví, najednou se mi udělalo trochu slabo. A ta uvolněná atmosféra jakoby se lusknutím prstu vypařila.

"Ty máš na mysli ten útěk?" načala jsem opatrně.

"Nazval bych to spíš jako cestu za svobodou." tajemně se usmál, ale když si všiml mého výrazu, znejistil.

"Tys to myslel vážně?" zeptala jsem se, i když jsem tušila, že znám odpověď i bez toho, aniž bych ji vyslovil.

"Počkej," zamračil se, narovnal a trochu si ode mě poposedl, "ty snad ne?"

Neodpověděla jsem mu však nic. Možná, kdybych měla čas na rozmyšlenou, kdybych si nějak předem připravila, jak mu to povím. Ale ne takhle. Když sedí přede mnou, obočí se mu stahuje a na tvář se mu začíná tvořit nebezpečně naštvaný výraz.

"Ty jsi mi to jen nalhala, abych ti všechno řekl, že?"

"To není pravda!" uznávám, že moje rychlá reakce nebyla zrovna nejlepší nápad, jak ho přesvědčit o opaku. Možná i díky tomu si založil ruce na hrudi a nasadil nepřístupný výraz.

"Přesně tak to vypadá, Chloe." podotkl hlubokým tónem. Takovým, jako mají zločinci ve filmech, když se snaží vystrašit svou oběti.

"Jak mě můžeš z něčeho takového vůbec obviňovat?" rozhodila jsem rukama. Jistě, že mě to naštvalo. Sice část mě to udělala jen proto, ale rozhodně to nebyl můj jediný záměr. To on ale nemusí vědět.

"Tak co ti bráni? Měli jsme dohodu" naštvaně rozhodil rukama.

"Já nemůžu jen tak odjet." nemůžu uvěřit, že to nemůže pochopit. Nemůžu jen tak opustit rodinu a práci, pro kterou jsem tak dřela. Já nemám takové jmění, aby mi to vydrželo do konce života.

"Měli jsme se dohodnout!" tón jeho hlasu se začal zvyšovat a já tušila, že tohle neskončí dobře. Už jen kvůli jeho nekompromisnímu výrazu, který dost jasně naznačoval, že se mu moje názory nelíbí.

"Nevěděla jsem, že to budeš brát až takhle vážně." milým hlasem jsem se ho snažila uklidnit, ale podvědomě jsem tušila, že to nepomůže.

O tom mě i sám přesvědčil. Tón jeho hlasu sice zjemnil, o slovech se to ale říct nedá.

"Běž domů." řekl s naprosto ledovým klidem.

"Cože?" stále trochu zmatená, jsem se od něj odtáhla úplně. Díval se tupě před sebe, snad ani nemrknul. Chvíli jsem ho pozorovala než jeho hlas zahřměl znovu.

"Běž domů! Hned!"

Nemusela jsem dál čekat, jestli si to třeba náhodou nerozmyslí. Bylo mi jasné, že to myslím smrtelně vážně. A tak jsem v rychlosti pobrala doufejme všechny své věci a odmítala s ním znovu navázat oční kontakt.

I přesto, že ta hádka netrvala dlouho, byla pravděpodobně nejbolestivější. Proto jsem jen těžce držela slzy, když jsem za sebou zavírala dveře.

Autorská poznámka:

Já vím, já vím... jsou to asi dva měsíce od posledního vydání 🙈nevím proč, ale nešlo mi hrozně dlouho s touto kapitolou hnout. To je poznat i na její délce. 

V další vám to však vynahradím 😁

Děkuji za podporu! Moc si toho vážím. ❤️