One Bite of the Prince

Část 36

V první chvíli jsem netušila, co se děje, když jsem uslyšela hlasité rány. Jenže když jejich intenzita sílila, došlo mi, že mi někdo bouchá na dveře. S nechutí a zmrzlýma nohama jsem nakonec sáhla po mikině, kterou jsem měla přehozenou přes židli a ani nestačila udělat krok než se rány ozvaly znovu.

"Už jdu!" vykřikla jsem na nedočkavce za dveřmi a dala si pořádně na čas než jsem tam došla. Skutečnost, že dveře nemají kukátko mi to neulehčila a já si lehce rukou pročísla rozcuchané vlasy ve snaze je alespoň trochu upravit. Usoudila jsem, že můj výraz přeci nemůže být tak hrozný a neochotně vzala za kliku.

Šok, který nastal hned, jak se dveře rozlétli mě však probudil úplně. Nestačila jsem ani dokořán otevřít, když do nich Nolan silou strčil tak, až se s hlasitou ránou odrazili od zdi. Moje prvotní reakce byla ustoupení vzad, když se proti mě odhodlaně rozešel. V tuhle chvíli se mi vrátili ústřižky z chvil, kdy jsem se ho skoro bála.

Věděla jsem, že nemá cenu couvat protože má o dost delší nohy a dřív nebo později mě zastaví nábytek za mnou. Tak jsem zastavila a postavila jsem se vstříc osudu, který se proti mě řítil.

Jakmile byl tak blízko, že se jeho špičky dotýkaly mých, zadržela jsem dech. Na setinu vteřiny jsem si vážně myslela, že mi přišel něco udělat.

Bolestivě mě chytil za ramena o točil a donutil mě couvat než jsem zády narazila na zeď. Měl pořádnou sílu a tak mi tvrdý náraz na zeď vyrazil všechen vzduch z mých plic.

Dívala jsem se na něj se široce otevřenýma očima, snažíc se popadnout dech. Myslela jsem si, že je naštvaný, ale jeho výraz o naštvanosti nemluvil. Byl spíš dost zmatený a rozhozený podle toho, jak se mu oči nedokázali zastavit na jednom místě. Zběsile dýchal a předloktí mi položil na hruď, abych se nemohla od zdi ani hnout.

Nedovolila jsem si ani pípnout, udělat nějaký pohyb. Celá napjatá jsem čekala, co se bude dít dál. Čekala jsem, až mi vysvětlí, čím jsem si tohle zasloužila. Druhou rukou mě během chvíle pevně popadl za bradu a zkoumavě si prohlížel můj obličej.

"Už nikdy se ode mě v noci nevytrácej! Víš jak jsem se lekl?!" zavrčel mi do obličeje a mě v tu chvíli spadl kámen ze srdce. Bála jsem se, co si umanul do hlavy, že po mě takhle vystartoval, ale tohle docela mění situaci.

"Promiň," vydechla jsem provinile, i když jsem byla překvapená z jeho starosti. I přes to, že mi hlasitě bilo srdce a on zuřivě dýchat, neodpustila jsem si jednu drzou poznámku, "plánuješ snad další společné noci?"

"Víš, jak to myslím." odfrknul si už klidněji a hned na to se ode mě úplně odtáhnul. Sledovala jsem ho, jak se po pokoji rozhlédl a následně se rozešel zavřít dveře, když si všiml, že jsou stále otevřené.

"Myslela jsem, že třeba zapomeneš, že jsem tam vůbec kdy byla." konečně jsem se pořádně nadechla, ale od zdi jsem se odrazit nedovolila.

"Nebyl jsem tak moc opilý, jak si myslíš." bez dovolení odsunul židli u stolu a unaveně se na ni posadil. Vypadal, jakoby uběhl maraton.

"Vypadal jsi tak," namítla jsem, "byl jsi roztomilý." prudce ke mě stočil hlavu, jakmile jsem to dořekla. Překvapená jeho náhlou reakcí jsem se nevědomky víc na zeď natiskla.

"A ty zas až moc povolná." zamumlal si pro sebe pod vousy, jenže já to až moc dobře slyšela. Ucítila jsem jemné píchnutí v hrudi a odvrátila od něj pohled. Chová se, jako by mu to snad vadilo. Idiot.

"Měl by jsi jít." řekla jsem mu, s pohledem upřeným na dveře. Tahle konverzace nevedla správným směrem a já se ji rozhodla ukončit dřív než by to dopadlo špatně.