One Bite of the Prince

Část 6

Nebyla jsem si úplně jistá, že vědomí, že Jennette s princem byli zamilovaní, mě mělo uklidnit nebo vyděsit. Proč by se jí chtěl zbavit, kdyby ji miloval? 

To a  mnohem víc otázek se mi honilo hlavou cestou do práce. Ano, skutečně jsem byla ochotná se tam vrátit, uvidíme jestli toho budu litovat. Jsem tu tak krátce a už vím tolik věcí, co bych neměla.

Bohužel pro mě, po své matce jsem zdědila jakousi skrytou touhu být nejlepší nebo aspoň dost dobrá. Ve všem. V práci, v osobním životě, všude. Zatím si nejsem jistá, jestli v týhle situaci je tahle taktika ideální, ale i tak mě láká ukázat, že tady vydržím. Dokážu to.

Odhodlaně jsem vystoupila z auta už před sídlem. Dovnitř jsem se vydala celkem rychle, nejspíš proto, abych si to sama nerozmyslela. Moje kroky vedly nejdřív do mého pokoje lomeno kanceláře, abych dodělala resty ze včerejška. Hned jak jsem vyběhla schody, jsem bez žádného dalšího zdržení zasedla k tomu obřímu zápisníku.

V podstatě tak nebylo nic důležitého. Zaměstnance za královny Agnes jsem měla pročtené asi za půl hodiny. Věděla jsem, že kdybych to pročítala detailněji, stejně bych si nic nepamatovala. Upřímně nevím, co za význam to má tak jako tak.

Když jsem zápisník s úlevou zavřela, byl správný čas vydat se dolů za slečnou Marco. Rozhodla jsem se chodbami sídla pohybovat co nejrychleji, takže jsem dole v kuchyni byla hned. Popadla jsem tam jablko na posilněnou a hned ho snědla, abych tam slečně pod nosem nežvýkala. Pak už jsem šla rovnou za ní.

Zaklepala jsem a po vyzvání vstoupila dovnitř. Slečna Marco seděla za stolem a se soustředěným výrazem něco hrubě ťukala do klávesnice. Nechtěla jsem ji přerušit a tak jsem tuše stála u dveří a čekala, až mi začne věnovat pozornost.

"Posaďte se slečno, hned budu hotová." řekla, aniž by se na mě podívala. Beze slov jsem tak udělala a posadila se na svoje oblíbené místo. Bylo docela fascinující ji sledovat. Jak se soustředila na to, co tak pečlivě píše. 

Opravdu netrvalo dlouho, kdy s úlevným povzdechem párkrát klikla a s úsměvem se na mě podívala. 

"Dobré ráno, slečno." pozdravila jsme ji konečně, když ke mně přecházela, aby se posadilo naproti. 

"Dobré ráno. Viděla jsem, že jste přijela dřív." 

"Ano, potřebovala jsem si ještě pročíst seznam zaměstnanců. Včera-" zasekla jsem se, když jsem si uvědomila, že by nebylo úplně nejlepší říct o nalezení hrobu princovo milenky a o princovo výhružkách, " včera mi do toho něco vlezlo. Doufám, že se nezlobíte."

"Vůbec ne, ten seznam v podstatě tak nespěchal," mávla rukou, pak se na mě ale trochu zvědavě podívala, "nevlezla vám do toho náhodou princova přítomnost?" 

"Prosím?" zatajil se mi dech, když to vyslovila. Doufám, že si o mně nemyslí..

"Jedna zaměstnankyně mi řekla, že vás včera viděla před domem," vysvětlila, aniž by ze mě spustila pohled, "prý to vypadalo dost zvláštně."

"Já jsem jen.., vlastně nevím, chtěl jen.., ale nemyslete si, že bych snad něco.., to rozhodně ne!"

"Nebojte, Chloe," zastavila moje zběsile zoufalé vymlouvání, "z ničeho jsem vás nechtěla obviňovat. Spíš jsem  se chtěla optat, jestli jste v pořádku."

"Jestli jsem v pořádku?" ujistila jsem se nechápavě. Nevím, proč by si měla myslet, že nejsem. Tuší, že jsem něco viděla? 

"Ano. Jestli jste četla ten seznam, tak vám nejspíš došlo, že moc dlouho tady brigádníci nevydrží. Jste chytrá, tak vám asi došlo, kdo zatím stojí. A když jsem se doslechla, že na vás včera princ naběhnul, bála jsem se, aby vám nevykládal hlouposti." viditelně jsem si oddechla, jak to dořekla. I když by mě zajímaly další informace o Jennette, ještě jsem nebyla schopná nahlas říct, co se vlastně včera stalo. Pořád mi z toho občas běhá mráz po zádech.