One Bite of the Prince

Část 46

"Bohužel, musíš počkat venku," konejšivý hlas ke mně dolehl skoro okamžitě a následoval ho jemný dotek, který sjel k mých lopatek až na kříž. Nolan tam však svoji ruku nenechal a opřel se o futra velkých dřevěných dveří, ze kterých právě vyšel.

"Mám se bát, co to tam nakonec schválíte?" zasmála jsem se i přes to, že jsem to myslela vážně. Přesně několik metrů ode mě se schvaluje nějaká nová vyhláška a její znění je momentálně tak tajné, že nemůžu být přítomná ani já, jakožto zaměstnanec. Dost ironické na to, že přesně kvůli tomu tady jsem.

"Budeš si na to muset počkat," ušklíbnul se, pak se ale odrazil od rámu dveří, přistoupil blíž a sklonil se, "ale je možné, že když se budeš hodně snažit, nakonec neodolám a něco málo ti prozradím."

"Mám dost účinné přesvědčovací prostředky," přikývla jsem a pohled mi sjel na jeho plné, růžové rty, které si to přímo žádaly.

"Právě proto to říkám," usmál se, když viděl co přesně pozoruju. Hajzl.

"Radši už běž," popohnala jsem ho. Nemohla jsem se nechat v práci takhle rozhazovat. Musím se soustředit a s ním to evidentně nejde.

"Nechceš mě začít přesvědčovat už tady?" zkusil to naposledy, ale jednou rukou už držel kliku od těch těžkých dveří. 

"Nechám si to na večer," popostrčila jsem ho za rameno.

"Škoda," ohrnul spodní ret jako malé dítě, pak se ale rozhlédl nezaujatě po okolí,  "každopádně máš minimálně do oběda volno. Nevím na jak dlouho to bude. Pak ještě musíme skočit do banky."

"Rozkaz, pane," lehce jsem zasalutovala, nad čímž se jen zasmál a konečně zmizel. S úsměvem jsem nad ním musela prokroutit hlavou. Občas se dokázal chovat opravdu roztomile. A taky jsem se mu zrovna nepotřebovala svěřovat, jak se volného času chystám využít.

"Měla jsem pravdu," ozvalo se za mými zády a tak jsem se rychle otočila. Marco stála opřená o rok chodby a se založenýma rukama mě pozorovala.

"Proč ses neozvala, že tu stojíš?" pročísla jsem si prsty vlasy, i když jsem věděla, že rozcuchané nejsou. 

"Nějak jsem si nemohla pomoct," pokrčila rameny, pak se ale odrazila od zdi a přešla ke mně blíž.

"No, dobře" nechala jsem to nakonec být.  "V čem jsi měla pravdu?"

"Poslední dobou se snaží. Být lepší, víš. Je pečlivější, pracovitější," věděla jsem moc dobře, koho naznačovala. Bylo to dost jasné.

"Vážně?" i když jsem si sama malých změn začala všímat, postřeh někoho dalšího mě potěšil.

"Ano, ale  ne pro lidi," její úsměv se na chvíli ztratil a já nad jejími slovy musela sklonit pohled,  "dělá to pro tebe."

"Jak to myslíš?" 

"Snaží se na tebe zapůsobit. Chce být lepší pro tebe," osvětlila mi situaci, jakoby to snad bylo něco úplně primitivního. Když jsem zvedla pohled, dokonce se mračila. Najednou jsem měla pocit, jako by mi to vyčítala.

"Je to.. špatně?"

"Ne, to rozhodně ne. Jestliže jsi byla ty to, co potřeboval, aby byl dobrým panovníkem, tak jedině dobře," zahnala svoje zamračení.

"Vždyť my ani-"

"Nic neříkej. Všichni už to vědí," okamžitě mě přerušila, na což jsem se zase zamračila já. Konverzaci na podobné téma poslední dobou vedeme až moc často.