One Bite of the Prince

Část 45

A to byl první den v práci, co jsem se ulejvala.

Ne, že by se mi nechtělo pracovat, ale nechtělo se mi pracovat uvnitř. Kde by mohlo být víc lidi.

Proto jsem vyjednala svoji dnešní práci na kontrolu pozemků, jestli není potřeba něco dokoupit, opravit a svedla jsem to na únavu.

Unavená jsem byla, pravda. Ale ne tak, aby mi to bránilo práci. V té mi bránily spíš výčitky a hněv, které spolu vedli nekonečný boj v mé hlavě. Sama nevím, co z toho převažovalo. Jasné však bylo, že dneska to nehodlám řešit.

Z nějakého důvodu si neumím představit naše setkání po včerejší záležitosti. Připadám si, jako bych se mu ani neuměla podívat do očí, kdybychom se potkali.

Jenže proč? Vždyť jsem nic neudělala, bylo to nedorozumění. To je moje naštvaná část.

Jenže jsem to zjevně ranila, přitom to tak nebylo ani trochu myšleno. To jsou moje výčitky.

Nemám nejmenší tušení, jak bych to mohla celé napravit. Když nebudu počítat jednosměrnou letenku pro dva na Island, kterou bych ho určitě potěšila.

Teď zkrátka nemůžu jen tak odjet. Oba dva nemůžeme. Máme povinnosti, které bychom měli jako dva dospělí lidé plnit.

Přišlo by mi nefér utéct, nechat tady všechny a všechno bez vysvětlení. Nemůžu jen tak opustit svoji rodinu a pár přátel, jako by se po me slehla zem. Strachovali by se.

Nevím jestli to někdy dokážu. Jedna moje část mě to k němu a jeho zbrklým nápadům táhne jako magnet, ale druhá se klepe hrůzou, jakmile by měla vystoupit ze své komfortní zóny.

Není on tvoje komfortní zóna, Chloe?

Jak kdy. Dnes by určitě nebyl. Ale to tak občas bývá, když má člověk svědomí.

Tak moc bych se chtěla uvolnit a alespoň na chvíli nad tím nedumat, ale každé okno nebo dveře mi připomínají, že by kdykoliv odněkud mohl vykouknout.

Naštvaně jsem přeškrtla už po třetí svoje nepřehledné písmo, když se mi od zamyšlení znovu nepovedlo napsat slovo květináč správně.

Nejspíš jsem byla naštvaná sama na sebe. Bylo to jeho nečekanou otázkou, na kterou jsem jednoduše neznala odpověď. A tak jsme se dostali sem.

Já se obloukem vyhýbám mně dost dobře známému stromu a jsem zády otočená k budově, aby mě co nejméně věcí rozptylovalo.

Po chvíli jsem se stejně znaveně svalila na jednu z laviček, která byla v zahradě umístěna.

Pohlédla jsem na papír s deskami v mých rukách a zamračila se. Mohla bych začít od znovu protože to po sobě nepřečtu ani já sama.

Štěstí, že papír není linkovaný, vypadalo by to ještě hůř, kdybych psala přes linky. Takže to sice nemá žádný začátek ani konec, ale poznámky tak většinou vypadají.

"Děje se něco?" leknutím jsem nadskočila, když mě oslovil známý hlas za mými zády. Stočila jsem na Marco pohled přes rameno, jakmile jsem prodýchala prvotní šok.

"Co tu děláš?" zmateně jsem se rozhlédla, jestli bych nezahlédla nějaký detail, který by mohl odůvodnit její přítomnost.

"Chvíli jsem tě pozorovala z balkonu a i na tu dálku je vidět, jak jsi ztracená." založila si ruce na hrudi, zatímco v klidu přešla přímo přede mě a přísně se na mě dívala ze shora.

"Promiň, zlepším se," ujišťovala jsem ji, následně sjela pohledem na mé nepřehledné poznámky. "pár věci jsem našla, ale zbytek jsou spíš jen maličkosti, které počkají."