One Bite of the Prince

Část 11

Jistě, že to nemohlo proběhnout bez komplikací. Doběhla jsem asi do půlky cesty k mému pokoji, když se mi zvrtnul kotník. Jenže tomu nic nebylo. Problémem byla ruka, kterou jsem si pod sebe dala, než jsem spadla na zem. Slyšela jsem jemné lupnutí a pak cítila ostrou bolest. Lepší to být opravdu nemohlo. 

Trhla jsem sebou, když jsem si vzala dlaň do druhé. Malíček levé ruky jsem měla nepřirozeně zkroucený a díky bolesti i při nejmenším pohybu jsem usoudila, že to nebude jen naražené. Nevím, jestli mám zkoušet to narovnat sama a nebo radši jet rovnou na pohotovost. Nadávala jsem si tiše pod fousy, pořád sedíc na zemi, když mi došlo, že tohle vlastně není můj největší problém.

"Chloe! Co se ti stalo?" přidřepnul si ke mně Ronald, když vyšel z pokoje a všimnul si mě ležet na zemi. Jestli mu dojde, proč tomu tak je, to bude mým největším problémem.

"Jen jsem upadla, to nic není," řekla jsem, když mi moji zraněnou ruku trochu nadzvedl, aby mohl zkontrolovat škody, "au!" vykřikla jsem ale nechtěně najednou, když mě omylem za malíček chytil.

"Tohle, že nic není?" zeptal se ironicky. Aniž by řekl cokoliv dalšího, chytil mě za ramena a jedním pohybem zvedl na nohy. Byl to tak rychlý pohyb, až se mi z toho zamotala hlava.

"Co to děláš?" zeptala jsem se zmateně, když si začal prohledávat kapsy.

"Vezu tě do nemocnice." odpověděl krátce a jednoduše. Nad tím jsem se zamračila.

"Ne, to nevezeš." oponovala jsem. Podíval se na mě se zvednutým obočím.

"Chceš snad s tímhle řídit?" poukázal na moji zkřivenou ruku. Jen jsem poraženecky zakroutila hlavou, "jen si dojdu pro klíče od auta."

"Můžeme jet mým, stejně si musím dojít pro věci." navrhla jsem. Nechtěla jsem to auto tady nechat.

"Dobře." povzdechl si a se mnou se vydal do mého pokoje. Rychle jsem popadla svoje věci a za chvíli už jsem seděla ve vlastní autě na místě spolujezdce. Cesta na pohotovost by nám měla trvat asi dvacet minut. 

"Neměli jsme někomu říct, že jedeme pryč?" zeptala jsem se, když jsme projeli vstupní branou.

"Možná. Snad tam nebudeme dlouho." odpověděl ve zkratce. Vypadal jinak než předtím. Nedokázala jsem říct jestli je nervózní a nebo naštvaný. Každopádně tisknul volant tak pevně, až mu zbělali kloubky.

"Děje se něco?" začala jsem opatrně. Nechtěla jsem ho naštvat ještě víc.

"Jestli se něco děje?" uchechtnul se, "Můžeš být ke mně upřímná?" otočil se na mě, když zastavil na červenou. 

"Samozřejmě." 

"Máš s ním něco?" vyšlo z něj. Díval by se na mě dokud bych neodpověděla, ale přeskočila zelená, tak se věnoval radši cestě.

"S kým?" chtěla jsem se ujistit než odpovím.

"S Nolanem." zamumlal. Bylo vidět, že mluvit o tom nechce. Vědět to ale chtěl.

"Blázníš? Jistě, že ne." bránila jsem se.

"Tak proč-" začal, ale než to stihl doříct, přerušila jsem ho.

"Jsou některé věci, které vědět nemusíš, Rone. Ale v tom, že s ním nic nemám, mi musíš věřit." řekla jsem až docela vyčítavě. Ano, mrzí mě, že si něco takového o mě vůbec může myslet.

"Tak to dokaž."

"Cože?" zmateně jsem se na něj podívala. Byl zamračený a volant svíral pořád stejně pevně, "Jak bych to měla dokazovat?"