Část 40

404 18 0
                                    

Jestli jsem si myslela, že jsem včera byla zklamaná, nevím co jsem teď.

Na snídani jsem se od Marco dozvěděla celkem překvapující informaci, že Nolan i s Ronem a nějakými dalšími lidmi včera odjeli. Asi bych to pochopila, kdyby to byla pracovní záležitost. Sice by mě štvalo, že mi to nedal vědět osobně, ale pochopila bych to. Jenže?

Jenže to nebyla pracovní záležitost. O tom mě Marco dost jasně přesvědčila. Kdyby ano, věděla by o tom.

Rozrušilo mě to. Kam mohli jet spolu? Za kým?

Na to mi nikdo neodpověděl.

Snažila jsem si s tím nedělat moc velkou hlavu a tak jsem se rozhodla na dnešní program se připojit k Marco. Sama bych se myšlenkami užrala. I když k tomu nemám sebemenší důvod.

Každopádně mi to vrtalo hlavou pokaždé, když se mezi mnou a Marco rozhostilo ticho po cestě do města. Ať už bylo příjemné nebo napjaté, moje úvahy se v tu chvíli neměnili.

Až když jsme se po procházce po náměstí posadili v útulné kavárně, konečně jsem se uvolnila.

Posadili jsme se do nejodlehlejšího rohu v místnosti protože jsme obě tušili, kam naše konverzace povede. Vlastně jsem se na to připravovala už od snídaně. Musela si všimnout, že informace, kterou mi tak ochotně sdělila, mě značně rozhodila. Možná ji to i udělalo radost.

Po několika minutách, co jsme si odložili kabáty a trochu roztáli díky teplu panujícím všude kolem, přiběhl k nám sympatický číšník, u kterého jsme si objednali. Nutno podotknout, že já silnou kávu a nejsladší zákusek co tu mají, abych si alespoň trochu dodala odvahy. Sice bych potřebovala spíš panáka, ale nehodlala jsem až natolik projevit nervozitu, která mi koluje v žilách.

"Musím přiznat, že tenhle rok je to tu dost zajímavé." podotkla a s neskrývaným zájmem se rozhlédla po okolí. Její poznámka mě donutila se trochu zavrtět na židli protože moje paranoia mě přesvědčovala, že naráží na mě.

"Vážně?" přesto jsem se zeptala.

"Ano. Kvůli princovo korunovaci a tím skeptickým názorům, se všichni zřídili víc než normálně. A pak samozřejmě musím přidat ty další.. události." zpoza svých řas na mě upřela svůj významný pohled.

Následovalo krátké ticho, kdy jsem se přesvědčovala, abych začala téma sama a měla to co nejrychleji za sebou. A Marco mi dávala prostor, nechtěla mě evidentně do čeho nutit.

Dlaně se mi začaly potit téměř okamžitě a já si je snažila nenápadně otvírat do kalhot pod stolem. Snažila jsem se hledat správná slova, která by mi pomohly vysvětlit, jak se teď cítím a co se vlastně stalo. Bylo těžké si to přiznat sebe sama, natož to teď vypustit z úst.

Nakonec tohle ticho prolomil číšník, kterým nám přinesl naši objednávku.

Neváhala jsem ani vteřinu, hladově se napila z opravdu silné kávy a nenasytně nabrala na vidličku obří kousek zákusku, který ihned putoval do mých úst. Jakmile jsem polkla, sponzorovala jsem, jak se Marco tiše směje. Proto jsem ji věnovala jeden nechápavý pohled.

"Nemusíš být tak nervózní." mluví, jak kdyby se nikdy ta scénka u mě na pokoji neodehrála. Jen těžko lze porovnat její postoj tehdy a dnes.

"Že ne?" dovolila jsem si kapku sarkazmu, který vyletěl z mých úst téměř okamžitě. "Ani nevím, kde bych začala."

"Na tom nezáleží," z jejího obličeje se pomalu všechen smích začal vytrácet, až po něm nakonec nebylo ani památky, "jediné co potřebuju vědět je to, jestli ti neubližuje."

One Bite of the PrinceKde žijí příběhy. Začni objevovat