One Bite of the Prince

Část 48

Pohodlněji jsem se zahrabala do spacáku a sklouzla po mechu trošku níž, kde už jsem měla vyležený důlek. Podívala jsem se k nebi, kde už na začervenalé obloze začaly vykukovat hvězdy.

"Zítra mě budou pěkně bolet záda," Nolan vedle mě zaskuhral, když se snažil najít co nejlepší polohu s bolestnou grimasou. Vypadal dost komicky.

Vzhledem k nadcházejícímu ročnímu období se začíná v noci dost rychle ochlazovat, a tak jsem doufala, že mech pode mnou je dost silný na to, aby mě ochránil od prochladnutí.

Kuřárna se od naší poslední návštěvy vůbec nezměnila. Všechno vypadlo stejně kouzelně, i když některé porosty začaly pod náporem chladnějšího počasí reznout. Zdálo se, že kapradí v jednom z rohů dokonce povyrostlo víc, než bych čekala a místo obrostlé židle jsem viděla už jen velkou zelenou kouli. Tady se svět nezastavil, příroda si vzala za své.

"Byl to tvůj nápad," připomněla jsem mu s úšklebkem, když se zatvářil jak nemohoucí důchodce. Když včera přišel s tímhle nápadem, chtěla jsem odmítnout. Pak mi ale v metl do ksichtu, že jestli si nevzpomínám, slíbila jsem mu to. A měl pravdu. Když jsme tu byli naposledy, vážně jsem to slíbila. A tak jsem na to kývla.

"Už mlčím," uchechtnul se, spacák si zapnul až pod bradu a zavřel oči. Na rtech mu však zůstal vyset jemný úsměv.

"To ne, radši mi něco povídej. Můžeš mě třeba ohromit tvými znalostmi o hvězdách, jako to bývá v romantických filmech," drkla jsem do něj ramenem. Rozhodně jsem sem nepřišla jen proto, abych spala v zimě na mechu, pod kterým je určitě pěkná vrstva všemožného bordelu, který bez pochyb chlapy udělat dokážou.

"Nesnáším romantické filmy," zamumlal, když jsem mu mezi oči udělala vráska, jak se jemně zamračil. Tohle zjištění by mě asi nemělo překvapovat, "a hvězdy taky neumím."

"Jsem zklamaná," ohrnula jsem spodní ret ve snaze dodat svým slovům trochu většího důrazu.

"Budeš si muset vystačit jen s mojí přítomností," sladce se na mě usmál, než se podíval k obloze.

Zaposlouchala jsem se do okolních zvuků. Vždycky mě v podvědomí noc pod širákem děsila, ale teď a tady je to něco jiného. Je to jako bych se vrátila do dětství, zavzpomínala na bezstarostné chvíle a na chvíli se odreagovala od světa plného povinností.

"Kdy naposledy jsi někde přespával pod širákem?" periferně jsem zahlédla, jak se na mě otočil, ale nevěnovala jsem tomu moc velkou pozornost. Sledovala jsem oblohu.

"Bude to tak dvacet let," odpověděl jednoduše.

"Vážně?" Samotnou mě možná překvapilo víc, že někdy byl, než že to bylo takhle dávno. Kvůli jeho postavení bych čekala, že se takových věcí bude muset zřeknout.

"Ano, jednou jsem byl na dětském táboře. Pak už ne," následoval můj pohled a taky se nechal vtáhnout do krás nad námi.

Dovedu si docela dost dobře představit tábor pro podobné lidi. Samí zbohatlíci v areálu obklíčeném ochrankou.

"Já jsem byla naposledy na svoje osmnáctiny," zavzpomínala jsem na oslavu na pláži, kde nebylo v plánu nic jiného než se ožrat. Nijak jinak to tak ani nedopadlo, "všichni se zničili a jeden můj bývalý spolužák se skoro utopil. Bylo to strašný."

"Nemysli si, ten dětský tábor byl taky," uchechtnul se a založil si ruce za hlavou, "akorát u toho chyběl alkohol a přibýval dozor."

"Já na táboře nebyla nikdy," přiznala jsem se. Nebyla, ale vždycky jsem chtěla. Po každé mě ale odradil strach a stydlivost.