One Bite of the Prince

Část 18

Jsem nervózní. Hosté. Zkontrolováno. Náhradní občerstvení v pořádku. Všechno šlo nakonec podle plánu. Jenže jsem tak nějak tušila, že nemám husí kůži z nadšení, ale z pocitu, že se něco má pokazit. Nechci si to připouštět a ještě víc se znervózňovat.

Držela jsem v rukách desky snad se všemi dokumenty, které bych si mohla představit. Mam být všude a zároveň nikde. Co to znamená? No, mám kontrolovat většinu činností podle plánu v mých rukách, aniž bych vzbuzovala nějakou velkou pozornost. Ze začátku jsem si myslela, že to nebude žádná velká věc, ale když jsem ten plán dostala do rukou, roztřásly se mi.

"Dobrý den, vážení hosté.." uslyšela jsem uvítací projev královny. To znamenalo oficiální zahájení turnaje v šermu, pokud to tak můžu nazvat.

Nejprv jsem skutečně chtěla její projev poslouchat, ale moje pozornost se ztratila už na začátku. Musela jsem si všechno ještě jednou pročíst. Projížděla jsem prsty papíry se snahou si všechno zapamatovat, když jsem se o hranu jednoho z nich řízla. S tichou nadávkou jsem si dala levý ukazováček mezi rty, ve snaze zmírnit bolest. Jasné znamení toho, že čtení bylo dost. Když prst přestal krvácet, přestala jsem ho cumlat jak dudlík, desky s dokumenty si dala v podpaží a začala vnímat akci.

Ozývaly se bojovné výkřiky, tak jsem usoudila, že souboje už začaly. Stála jsem za tribunami, takže mi stačilo udělat pár kroků a viděla jsem na arénu. Opřela jsem se bokem o bok dřevěné tribuny a dovolila si to chvíli sledovat. Podle toho, co jsem zaslechla, by měli teď soutěžit Nolan s Ronaldem. Bohužel, díky stejným oblekům jsem je nerozeznala. Vypadali úplně stejně. Měli podobnou výšku a jejich postavy jsem neznala natolik, abych je takhle poznala. Trochu jsem nad sebou zakroutila hlavou, když jsem se zamyslela, jak bych jejich těla asi tak mohla lépe poznat.

Jeden z účastníků s překvapeným výkřikem dopadl zadkem na zem po tom, co druhý nečekaně zaútočil. Věděla jsem, že jsou tyto souboje spíše symbolické a neměli by si u toho ublížit. Ale v téhle chvíli jsem zatajila dech. Ostatní byli nadšení, fanoušci jásali. Jeden z mužů stále seděl na zemi a podpíral se rukama. V jedné z nich držel tu zbraň, kterou najednou pevně uchopil a snažil se protivníkovi ránu vrátit. Ten ale jakoby každý jeho pohyb předvídal. Pak už pokračovali v boji v klasickém postoji.

Vím, ze hru nemůžu sledovat moc dlouho, mam práci. Několikrát jsem udělala svoji okružní kontrolu a zatím vypadalo všechno v pořádku. Jestli to takhle půjde dál, tenhle den si i docela užiju.

"Hádej kdo!" ozvalo se za mnou, když jsem se opřela bokem o moje dřívější místo. Teď mi ale někdo přikryl oči dlaněmi, takže jsem z toho souboje moc neviděla.

"Poznám tvůj hlas, Rone." zasmála jsem se a ruce mu z mých očí sundala. Otočila jsem se a poradně si ho prohlédla. Byl zpocený. Dost. Na tváři měl uličnický úsměv a byl ještě v tom bílém obleku. Všimla jsem si, že ho měl na bocích špinavý. Možná, že to byl on, kdo byl na zemi. Vlasy měl potem přilepené na tváři a až teď jsem si všimla, že u nohou mu leží ochranná maska. Museli před chvíli skončit. "Dle tvého úsměvu hádám, že jsi neprohrál."

"Hádáš správně," zazubil se a radostně přistoupil ještě blíž a za pas si mě přitáhl k sobě. Překvapeně jsem zamrkala. "sice jsem se trochu poválel na zemi, ale Nolan se nakonec nechal rozptýlit."

"Vidím, že ti to udělalo radost." usmála jsem se a nechala jeho ruce odpočívat na mých bocích.

"Ani nevíš, jak velkou." uculil se na mě ze shora. "Bude pro vítěze nějaká odměna?"

"Odměnu dostaneš, až vyhraješ turnaj." vyplázla jsem na něj jazyk.

"A nemohl bych dostat nějakou.. předčasnou?" podíval jsem na mě psíma očima zpod svých řas.