One Bite of the Prince

Část 35

Probudil mě nepříjemný zvuk vyzvánění mého telefonu. Jako první jsem se zmateně podívala z okna, ala byla ještě tma. A tak jsem se s ještě zalepenýma očima natáhla na noční stolek pro telefon a bez jediného pohledu na název volajícího, jsem hovor přijala.

"Všechno nejlepší!" pištivému hlasu mojí nejlepší kamarádky jsem skoro nedokázala uvěřit.

"Lou?" rozespale jsem si natáhla, abych se podívala kolik je hodin. 4.03?! "Proč mi proboha voláš ve čtyři ráno?" rukou jsem si protřela svůj unavený obličej. Pak jsem se nahnula, abych mohla rozsvítit lampičku vedle postele.

"Přesně před dvaceti dvěma roky a jednou minutou ses narodila, Chloe!" vykřikla nadšeně do sluchátka. Člověk by lehce tipnul, že z mých narozenin má větší radost než já.

"Ty jsi neuvěřitelná." zasmála jsem se, už trochu probuzená.

"Taky mi chybíš." vrátila mi.

"Mrzí mě, že nemůžeme být dnes spolu, jako dřív." zachumlala jsem se do své huňaté deky a možná trochu zalitovala, že jsem to řekla nahlas. Tak se mi totiž začalo stýskat ještě víc.

"Mě taky, zlato. Ale stejně bych dneska nemohla přijet. Večer si zavoláme." chlácholila mě.

"Bez toho bych neusnula," nostalgicky jsem si povzdechla, "stejně jako neusnu teď! Mám jet na hory takhle nevyspalá?"

"Promiň, nemohla jsem si pomoct." zahihňala se.

A já ji nedokázala odolat, takže jsme spolu volali celou dobu, co jsem se připravovala. Musím uznat, že mi to zlepšilo den a odjíždělo se o něco snáz. To je právě můj problém. Nejradši bych celý den proseděla doma na gauči u televize, místo toho abych šla někam do klubu. Jenže podle toho, co mi naznačila Marco, si myslím, že mě to stejně nemine. Prý to na chatě po večerech docela žije.

Usoudila jsem, že bylo na čase vyrazit. Tak jsem se s Lou rozloučila, popadla tašku se sbalenými věcmi, se kterými jsem došla až do předstíně.

"Užij si to." objala mě mamka na rozloučenou. Stiskl jsem ji vděčně vrátila. Už je to dlouho, co jsem někam vyrazila na pár dní pryč. A bez ní.

"Užiju, neboj." oblékla jsem si svůj kabát a obula boty. Byla jsem ráda, že matka moc nerozebírala titulek v novinách. Vlastně jsem byla překvapená, že se o tom jen matně zmínila. Ale byla jsem za to vděčná, nechtělo se mi to vysvětlovat ještě jí.

Do sídla jsem musela dojet autem a tam si přesednout k Marco. Prý jedeme jako první, abychom se ujistili, že je všechno tak, jak má. Královna a zbytek vybrané společnosti přijede až později.

"Myslím, že se ti tam bude líbit." Marco si v autě svlékla svůj kabát, což mi naznačilo, že cesta nebude trvat jen několik minut. Zopakovala jsem to po ní.

"Po pravdě se i docela těším." zaměřila jsem se na okolní krajinu, když se s námi auto pohnulo.

"To jsem ráda, ale stejně tě musím varovat," přesunula jsem svůj pohled na ní, abych si všimla, jak si nervózně žmoulá rukáv svého saka, "všichni se tváří, jaká je to profesionální schůzka, jenže opak je pravdou. Většina politických otázek je řešena v pátek odpoledne a zbytek víkendu se jaksi.. oslavuje."

"Oh," neskrývala jsem své překvapení, "předpokládám, že se oslavuje tak, aby o tom nevěděla veřejnost."

"Ano, občas se tam dějí ne úplně lichotivé věci," potvrdila, "jen jsem tě na to chtěla připravit. Určitě to ale není jen o tom, chodí se lyžovat, na čaje a jednou jsme byli všichni společně na procházce. Musím říct, že o bylo trochu divné." zasmála se nostalgici a já jsem se nad tou představou musela přidat.