One Bite of the Prince

Část 38

Poprvé se ke mně nahnul už ve výtahu, potom co mě chytil za ruku. Jeho odraz jsem pozorovala celou dobu v protější stěně výtahu, aniž by o tom věděl. Byl nervózní. Nejspíš proto nikdy nedokončil cokoliv načal. Vždycky se nenápadně nahnul a během vteřinky si to blesku rychle rozmyslel a narovnal se jako proutek. Držel se blízko u mě a nepotřeboval povolení, aby šel se mnou k mému pokoji. S jistotou se držel po mém boku a sebejistým krokem kráčel chodbou. Sice jsem ho víceméně pozvala, ale tak nějak tuším, že by dneska stejně skončil u mě. Tak na co to protahovat?

Nikam jsem se nehnala, věděla jsem, že mi nic neuteče. Stejně tak klidně jsem z kapsy vytáhla klíče, které jsem jako jediné nenechala jen tak ležet dole na stole a konečně chtěla otevřít dveře, které se odemkly až nějak podezřele snadno. Zamkla jsem, když jsem odcházela?

Už jsem skoro stála na prahu a chtěla se zmateně zamračit, jakmile jsem si všimla rozsvícené lampičky na stole, ale nestihla jsem to.

Nolan si mě otočil čelem k sobě, dotlačil mě do pokoje, zavřel za sebou dveře a o ty mě zevnitř opřel. Díky jeho vysoké postavě jsem neměla výhled na nic jiného než jeho a vlastně mě v tu chvíli nic jiného nezajímalo. Jeho nervozita evidentně ustoupila a i když se předtím tvářil sebevědomě, až teď to byla skutečně pravda.

Natiskl se na mě, špičky našich bot se dotýkaly a já cítila na tváři jeho dech. Hlavu jsem pozvedla, abych viděla oči plné touhy a uvolnění, které momentálně patřili jenom mě.

Jednu ruku přiblížil k mému obličeji a palcem mě pohladil po tváři. Následně s ní sjel trochu níž, opřel se rukou o moje rameno, ale dlaní mě hladil po krku. Skrz ten jednoduchý dotyk se do mě dostal stejný pocit uvolnění, jako měl on v očích. Všude, kde se mě jeho prsty dotkly, mi naskočila husí kůže a já věděla, že dnešek skončí správně.

Svojí druhou ruku přesunul na můj bok, kde mi přecházel po linii mého těla, jakoby se ho snažil kopírovat. Šlo mu to.

Svoje ruce jsem nechala odpočívat na jeho hrudi a při každém jeho pohybu ucítila napínající se sval. Užívala jsem si to a to jsme ještě skoro nic neudělali.

To se mělo změnit ve chvíli, když svoji dlaň přesunul zpátky na moji tvář, za kterou si mě přitáhnul blíž. S každým dalším nádechem jsem už jen očekávala jemné rty tak, jak si je pamatuju. Stačil by milimetr, abych si připomněla jak dobře do sebe s mými zapadají, ale nestalo se tak.

Ne, jakmile se za Nolanovo zády ozval roztřesený hlas.

"Já.. omlouvám se, že ruším jen.." Nolan ode mě tak rychle vystřelil, že jsem se divila, že neprorazil zeď vedle mě. I já jsem trochu vyděšeně povyskočila, jakmile se jsem uslyšela ženský hlas.

"Marco? Jak jsi se sem dostala?" s rukou na srdci jsem se odvážila k první otázce. Stála u psacího stolu a celou tuhle situaci sledovala s očima dokořán. Nolan stál jako opařený u zdi vedle mě, snažíc se nenavázat s Marco oční kontakt.

"Bylo odemčeno. Přinesla jsem ti věci, co jsi si nechala dole." aby dala důraz svým slovům, prsem ukázala na hromádku mých věcí na psacím stole. S těžkostí jsem vydechla protože mi bylo jasné, jakou podivnou situaci jsem způsobila tím, že jsem si dole nezodpovědně zapomněla věci.

"Děkuju, to jsi hodná." momentálně mě mohlo znervózňovat hned několik věcí. Asi zrovna nejméně důležitá, zapomněla jsem zamknout, když jsem odcházela. Druhá, více důležitá, skoro jsme se s Nolanem znovu líbali. A asi ta nejpodstatnější, Marco nás u toho viděla. Proto jsem nervózně přešlapovala, nevědomky se škrábala na předloktí a čekala, kdo tuhle situaci vyřeší.