One Bite of the Prince

Část 30

"Pošlu ti tu adresu na mobil." řekl, když vypnul motor zaparkovaného auta před sídlem.

"Dobře." nepatrně jsem přikývla. Myslím, že cesta byla dost dlouhá na to, abych odsud rychle vypadla. Proto jsem se odpoutala a natáhla se dozadu pro svoje věci. Jenže tím pohybem, jsem byla téměř natisknutá na jeho rameni a uvědomila si, že jeho přítomnost vnímám o dost víc než když jsem do auta nastupovala.

"Chloe," oslovil mě, když jsem se v pohybu zastavila přesně v poloze, kdy jsem mu byla nejblíž. Pohledem sjel z mých očí na rty a naprázdno zavřel pusu.

"Ano?" tušila jsem, že cokoliv chtěl říct, už říct nechce. Ale vyskočila mi husina, když si jazykem navlhčil rty, stále sledující ty mé.

Na malou chvíli se pohledem vrátil k mým očím a to ho nejspíš probralo. S hlasitým výdechem zavřel oči a zakroutil hlavou.
Nechtěla jsem to protahovat, takže jsem už doopravdy sebrala svoje věci ze zadní sedačky a bez dalšího jediného slova vystoupila. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře a auto obcházela, viděla jsem, že sedí ve stejně pozici. Vypadal unaveně a možná trochu nerozhodně. Asi si stejně jako já, si není jistý, co si o tomhle myslet. Než jsem udělala další krok, tak jsem se na moment zastavila a uvažovala, jestli se za ním nemám vrátit. Něco říct, něco udělat. Trochu ho probrat k životu. Nakonec jsem dospěla k názoru, že bude lepší se mu nějakou chvíli vyhýbat.

V chůzi jsem se nezastavila, dokud jsem nedošla do svého pokoje. Opravdu už nikoho nechci potkat a poslouchat otázky, na které by se mohli ptát. Navíc mám ještě pořád dost práce, která dneska potřebuje být hotová. Každý můj krok udělal hlasitou ránu, jakmile dopadl na zem. Toho jsem si ale moc nevšímala a i když jsem do schodů funěla jak blázen, skoro jsem je vyběhla.

S příchodem do mého pokoje moje nálada klesla na bod mrazu. I když jsem si to nechtěla přiznat, v tom autě jsem se vážně uvolnila a sice nás čekalo trapné ticho, ale alespoň jsem nemusela přemýšlet nad prací. Trochu k smíchu, uvažovat nad tím jako nad odreagováním.

Možná až moc hlasitě jsem za sebou zavřela dveře a konečně si dovolila ze sebe vypustit dost zoufalý povzdech. Všechny věci jsem ledabyle zahodila na zem a zády se opřela o dveře. Se zavřenýma očima jsem si bezmyšlenkovitě protřela obličej, během čehož jsem si málem sama sobě jednu vrazila.

Nejspíš až teď mi začíná docházet, co se vlastně stalo. Uznávám, že to byla naprostá hloupost a jestli se to někdo dozví, nejspíš končím. Tak proč se mi to tak líbilo? Provinile se trochu cítím, to přiznávám. Ale kdo by ne? Nechat se od něj takhle osahávat.

"Ach, bože!" s kyselým obličejem jsem si zaskuhrala, když se mi před očima objevil obraz, který musela vidět ta stařenka. Nepoznávám se. Ano, umím se odvázat, ale takhle na veřejnosti jen když jsem hodně opilá. Jenže dnes jako bych zapomněla, že do toho auta je vidět a že nejsme někde zavření v soukromí. Faktem je, že kdyby jsme v tom soukromí byli, nikdy by se to nejspíš nestalo. A taky by to tak bylo lepší. Jak budu moct v klidu spát? Sakra.. teď mi došlo, on by to mohl klidně použít proti mě, aby mě odsud dostal!

Hloupostí jsem si plácla do čela. Určitě to udělal proto. Je to dost pravděpodobnější než jen skutečnost, že potřeboval upustit páru. Pokud to co nejdřív nevyřeším, za chvíli za mnou někdo přijde, že mám padáka. Já jsem tak hloupá!

Nervózně jsem se rozešla po pokoji a rychle chodila sem a tam, zatímco jsem si začala kousat nehty. Neměla bych to dělat, je to hrozný zlozvyk, ale alespoň mi to trochu pomůže při přemýšlení.

Mám za ním jít? Mám jít rovnou za královnou? Jenže je tu možnost, že on za ní ještě nebyl a byl by dost velký trapas, kdybych byla nakonec já, kdo by ji to řekl. A to nepřichází v úvahu.