One Bite of the Prince

Část 12

Byla už tma, když se Marco uklidnila. Sama dobře vím, jak nepohodlný je spánek v křesle, ale momentálně jsem neměla sílu jí ho odepřít. Byla tak zničená. Doufám, že z toho nebude mít žádný postih, to bych si neodpustila.

"Ty jsi ještě tady?" byla jsem překvapená, když jsem našla matku sedět v kuchyni se sklenicí vody.

"Chtěla jsem na tebe počkat." usmála se na mě než dopila posledních pár doušků. Bylo vidět, že už je taky hodně unavená.

"Asi jeď napřed, potřebuju si ještě něco zařídit."

"Takhle pozdě? Taky by sis měla odpočinout." zamračila se na mě.

"Za chvíli budu doma." uklidnila jsem ji a vyprovodila ji až k hlavnímu vchodu. Na rozloučenou jsem dostala pusu na tvář a pak kupodivu snadno odjela domů. Ani jsem si nevšimla jejího auta, když jsme s Ronaldem přijeli.

Zavřela jsem za matkou dveře, aby sem netáhla zima, která se venku začala dělat. Už není tak kouzelně, jako v půlce léta. Musím s sebou začít nosit něco teplejšího.

I když jsem Marco slíbila, že to neudělám, šla jsem hledat Nolana. Nemohla jsem dopustit, aby kvůli mě přišla o místo. Když mu to nějak rozumně vysvětlím, tak to určitě překousne. Její slova ho musela ranit. I kdyby Jennette skutečně sám zabil, miloval ji. Zase nad sebou musím zakroutit hlavou. Znovu jsem si napřímo přiznala, že je možná vrah a já za ním bez ostychu běžím. Tohle je ale jiná situace. Neulehčuje mi jí ale fakt, že nevím kde ho hledat. Marco se ani nezmínila, kde ho našla. A nepočítám s tím, že by tuhle dobu seděl v kanceláři. Jistě to říct nemůžu, takže tam vedly moje kroky. Všude už byla tma, světla svítila jen nad schodištěm, takže když jsem zahnula do chodby, byla všude tma. Ty tmavé dveře se v ní skoro ztratili. Za nimi však nikdo nebyl. Tím jsem si byla jistá, když jsem zaklepala a následně nakoukla dovnitř. Bylo tam ticho a tma, takže jsem tam tentokrát ani nevstoupila.

Problém byl v tom, co dál. Neodejdu, pokud se nepokusím mu to nějak vysvětlil. Taky mě překvapoval fakt, že jsem po domě nepotkala chodit žádnou ochranku. Asi hodně věří bezpečnostnímu systému a mužům venku. Já si nemůžu stěžovat, bez ochranky to tady má takového rodinného ducha. To mi ale moc nepomůže k tomu, abych věděla kam jít. Zbývalo jediné křídlo, ve kterém jsem ještě nebyla a to bylo přesně na druhé straně. Tam jsem se vydala i přes fakt, že i kdybych byla ve správném křídle, nemám nejmenší tušení, jaké dveře by to mohli být.

Prošla jsem kolem schodiště, abych vešla do ještě větší tmy. Naposledy jsem se ohlédla za světlem než jsem vykročila kupředu. Vážně nechápu o co se tu právě snažím. Sice tu není tolik dveří, jako v ostatních křídlech, ale i tak bych mohla jedině losovat, které otevřít. Zkusím to prostě projít celé a uvidím, jestli mi něco nepoukáže na to, za kterými dveřmi by mohl spát. Doufám, že nebude spát. Mohl by být o to nepříjemnější, kdybych ho probudila.

Nejvíc překvapená jsem ale byla, když se chodba stáčela hlouběji do domu. Ještě jsem se rozhlédla, jestli někoho neuvidím, než jsem pokračovala v chůzi. Teď jsem ale našlapovala o něco opatrněji, padla mi na ramena tíha, jako bych byla v hororovce. 

Vážně nebylo vidět na krok. Nevím jestli to bylo tou tmou a nebo tím, že bych měla začít nosit brýle, ale výsledek to mělo stejný. Ani nevím, jak dlouho půjdu a hlavně nechápu jaký to má význam, hledat dveře, které ani nevidím. Musím být hodně zoufalá, když se tu pořád toulám. Už jsem musela naštvaně rozhodit rukama, když žádné světla pořád nepřicházelo. Takhle bych tady mohla chodit hodně dlouho.

Vážně chtěla vstát, když jsem na nohách zacítila lehký průvan. To mě donutilo zastavit, protože to naznačovala otevřené okno. A otevřené okno by mohlo táhnout z otevřených dveří nějakého pokoje, ve kterém to okno někdo otevřel. Takže jsem se otočila zpátky a snažila se ve tmě, co nejvíc mžourat, aby mi nic neuniklo. Koukala jsem hlavně na zem, u země jsem nejlíp viděla, jestli jsou dveře otevřené nebo ne. Když už jsem nějakou chvíli žádné nepotkala a přišlo mi, že se šero trochu zesvětlilo, podívala jsem se před sebe. Jak jsem to nemohla vidět?