One Bite of the Prince

Část 32

"Co je to za místo?" ještě jednou jsem se pořádně rozhlédla a musela trochu přikrčit nos nad zápachem, který nás obklopoval. Nolan bez problémů díky svým dlouhým nohám překročil odpadní kanál a podal mi ruku, abych mohla udělat to samé.

"Dneškem jsi mi ho připomněla." odpověděl, když mi pomáhal přeskočit kanál. Byli jsme kousek za městem, pod mostem železniční dráhy, kde byly zarostlé všelijakou trávou tunely čističky odpadních vod. Nebylo to tu vůbec udržované, přes keře se sem jen těžko dostávalo, čisto tu taky zrovna nebylo a jestli ten zápach bude sílit, nevím jestli udržím to, co mám v žaludku. 

"To ovšem nevysvětluje fakt, že se teď brodíme kanály." oprášila jsem si oblečení, ve snaze ho trochu očistit. Řekněme, že jsem nebyla úplně vhodně oblečená na prolézání odpadem.

"Netušil jsem, že to tu bude až v takovém stavu." poukazoval na skoro nepřístupný vchod do tunelu, který přes všechny ty rostliny nebyl skoro vidět. Zřejmě tady pěknou chvíli nebyl a i přes to, že měl roztržené sako o keř růží, který jsme cestou potkali, stále se chtěl za každou cenu podívat dovnitř.

"Kdy jsi tu byl naposledy?" můj hlas se tiše začal rozléhat ozvěnou do tunelu a to jsme ani nebyli uvnitř. Tunely musí být pořádně rozlehlé.

"Asi tak pět, šest let zpátky." na chvíli se zastavil a snažil se o trávu aspoň trochu očistit boty od bahna. Po chvíli co mu došlo, že to stejně nemá cenu, se bez dalších slov vydal přímo dovnitř tunelu. V tu chvíli jsem začala litovat, že jsem ho dneska vůbec brala sebou. Se zoufalým výrazem jsem však vykročila za ním.

Netuším, jak dlouho jsme šli. Ale čím víc se mi vzdalovalo světlo z venku, tím víc stísněně jsem se cítila. Nehledě na to, jaká tu byla zima. Slyšela jsem, jak mi čvachtají boty od bůhví čeho na zemi a jen doufala, že mi jen tak neprotečou. Jediným pozitivem bylo, že ten smrad už se nezhoršoval.

Nolan šel celou dobu přede mnou. Byl velice odhodlaný a bylo vidět, že zná cestu nazpaměť. Tedy ne že by se dalo někam odbočit, ale i našlapoval, jakoby věděl, kde je jaký kámen nebo hrdlo odtoku. Já šla opatrně v jeho stopách a doufala, že nás dokáže zase dostat ven. 

Pomalu jsem přestávala vidět před sebe, ale za to zvuk tekoucí vody zesiloval. Nakonec se mi z pohledu ztratila i Nolanovo silueta a tak jsem se modlila, že mě tady nenechá samotnou. Jeho kroky jsem se co nejpřesněji snažila vnímat sluchem a jakmile jen o trochu změnil tempo, už mi ze strachu začalo být srdce o dost rychleji. 

Ještě malou chvíli jsme chůzí pokračovali než jsem uslyšela jak zastavil a po slepu mě chytl za rameno. 

"Teď zabočíme doprava a za dalších dvacet kroků budeme na místě." řekl, asi abych náhodou našla cestu zpátky. Jemně jsem mu na to přikývla, pak mi ale došlo, že to nemohl vidět. 

"Nemůžu se tě držet? Necítím se tady úplně komfortně." normálně bych se musela přemáhat, abych takovou otázku vůbec vyslovila. Ale tma, zima a divné zvuky vzali za své.

"Ehm, dobře." svolil nejistě těsně předtím, než nahmatal moji ruku. Aniž bych si to uvědomila, pevně jsem ji popadla a propletla si s ním první dva prsty. Chvíli trvalo než dotek zpracoval, ale krátce potom mi stisk vrátil a vykročil i se mnou už zmiňovaným směrem. 

Kdybych šla sama, určitě bych ty kroky počítala. Jenže momentálně jsem se snažila jen nešlápnout do nějaké větší louže, která by eventuálně mohla zničit moje boty. Radši ani nechci pomyslet, jak vypadat a smrdět budeme, až vylezeme ven.

Když se Nolan zastavil a pustil mě, chtěla jsem začít protestovat. Jenže hned na to se ozvala kovová rána a mně došlo, že s jednou rukou by se mu otevíralo špatně. Nevím přesně jak dveře co byly před námi vypadaly, ale zřejmě je už hodně dlouho nikdo nepoužíval. Nolanovi chvíli trvalo než přetlačil dlouholetou rez usazenou v pantech.