One Bite of the Prince

Část 2

Cítila jsem jak se jeho tělo na mě tlačilo. Držel mě pevně, až jsem občas zapomínala dýchat. uběhlo už několik minut co tu takhle stojíme a já pořád nevím z jakého důvodu. Začala jsem sebou trochu kroutil, když mi to začalo být nepříjemné. Ale jediné, co jsem tím dokázala byl ještě pevnější stisk. Jen jsem si hlasitě povzdechla. Budeme tady stát tak dlouho, jak bude chtít. 

Když v tom mě napadlo něco ne úplně příjemného. S tímhle nápadem jsem se zlomyslně usmála a silou se mu zakousla do ruky, kterou mi pořád zakrýval pusu. Netrvalo to ani dvě vteřiny a hned se ode mě bolestí odtáhl.

"Do háje, au!" zahřměl jeho hluboký hlas temnou chodbou. Zatajil se mi dech, když jsem ho zaslechla. Byl jak břitva, dokázal zaujmout na první hlásku. Němě jsem tam stála a pozorovala jeho stín, jak máchá svojí pravou rukou ve snaze zmírnit bolest. Na to měl myslet dřív, než mě sem zatáhl jak panenku. Protočila jsem nad ním oči. Rukou jsem si zajela ke rtům a zjistila, že kvůli němu mám svoji rtěnku skoro všude. Naštvaně jsem so odfrknula. Takhle se tam přeci nemůžu vrátit. Olízla jsem si pár prstů a snažila jsem se tak rtěnku dostat z obličeje, ale myslím, že to snad bylo ještě horší.

Když jsem pohled stočila zpátky na toho idiota, už rukou neklepal. Stál pár kroků ode mě a hlasitě oddechoval. Vypadal dost naštvaně a já právě teď doufala, že mě nehodlá zabít. Protože tak vypadal. Funěl zlostí, hlavu měl sklopenou a já nervózně přešla z nohy na nohu, jak jsem znejistěla.

"Ehm, jsi v pohodě?" zeptala jsem se nejistě, když se jeho stav neměnil. Začínala jsem mít strach, že dostává nějaký záchvat a i přes to, že on je ten, který to zavinil, jsem u toho být nechtěla.

"Ty prostě nebudeš zticha, viď?!" vyjel na mě zpátky. Bylo vidět, že na mě zvedl hlavu, ale kvůli tomu šeru jsem ho stále neviděla. Byl o dost vyšší než já a spolu se širokými rameny v té tmě vypadal vážně děsivě.

"Nevím proč bych měla." řekla jsem na svoji obhajobu a trochu pohodila rameny, ale překvapilo by mě, kdyby si toho vůbec všiml.

"Nevíš? Asi nejsi zvyklá dělat to, co se ti řekne." řekl posměšně. Trochu jsem se zamračila nad významem jeho slov.

"A ty asi nejsi zvyklý, že někdo nedělá co řekneš." vrátila jsem mu. Následovala krátké ticho a vsadila bych se, že kdybych mu viděla do obličeje, nevěřícně by na mě koukal.

"Nemáš nejmenší tušení." zle se zasmál, ale o krok se ke mně přiblížil. Přirozeně jsem chtěla ustoupit, ale studená stěna za mnou mi to nedovolila.

"Můžeš mi už konečně vysvětlit, proč jsi mě sem zatáhl jak nějaký úchyl?" na mojí otázku se jen uchechtnul a zase se o krok přiblížil. Teď už stál těsně u mě a já se pod ním automaticky skrčila, jak jsem si připadala malinká.

"Potřeboval jsem se schovat. Musel jsem se ujistit, že bys ji nenapráskala, kam jsem vlezl." řekl tiše.

"Před čím schovat? Před maminkou?" utahovala jsme si z něj.

"Líbíš se mi," zasmál se, "přijď za mnou za půl hodiny do modrého salonku." dodal a rychle odešel chodbou dovnitř do budovy.

Cože? Do jakého salonku? Chvíli jsem tam zmateně stála než mi to došlo.

"O můj bože." zalapala jsem sama pro sebe po dechu a vjela si rukama do vlasů. Drdol se mi tím rozpadnul, ale to teď nebylo podstatné.

Jaká je pravděpodobnost, že ten idiot tady v chodbě byl princ? Začaly se mi třást ruce nad představou, jak jsem s ním mluvila. To by byl nehrázný průser, mohla bych si tím všechno zkazit. Stála jsem tam pár minut, když mi došlo, že pokud se chci zachránit, měla bych do toho salonku jít. Tak jsem se tam vydala. Prvně jsem se musela dost upravit, prohledala jsem celé dolní patro a koupelnu nakonec našla v šatně. Rtěnku jsem smyla úplně a vlasy nakonec rozpustila. Bez hřebenu bych ho zachránila jen těžko. Když jsem byla připravená, začala jsem uvažovat, jak ten salonek najdu, když tu není nikdo, koho bych se mohla zeptat.