One Bite of the Prince

Část 26

"Nevadilo by, kdybych dnes odešla dřív?" houkla jsem na Marco mezi dveřmi.

"Vůbec ne, klidně běž." usmála se na mě.

"Díky, tak asi Vesele Vánoce." popřála jsem ji. Nejspíš se už do Vánoc stejně neuvidíme.

"Tobě taky, měj se." odpověděla a já za sebou jen zavřela dveře, aby měla při práci klid.

Těším se, že si konečně odpočinu. Luisa, která měla přijet je už ve městě, takže se na ni docela těším. Neviděli jsme se skoro rok. Ona měla hodně učení a dobrovolnických projektů a já se věnovala práci. Byla mi velkou podporou, ještě když jsme studovali společně. Chybí mi tu. I teď bych ji občas potřebovala.

Vyběhla jsem schody do prvního patra, až jsem se z toho zadýchala. Vrazila jsem do svého pokoje a začala si balit věci. Za tu dobu jsem si sem natahala plno nepotřebných krámů, ale hádám, že tady nikomu vadit nebudou. Balila jsem si kabelku, jenže jsem nemohla najít hřeben, který mám určitě někde na stole. Odstrčila jsem židli, abych měla ke stolu lepší přístup, ale zamračila jsem se, když se zakopla o odpadkový koš. Zastavila jsem se v pohybu a podívala jsem se pod stůl.

Je to zajímavé, protože mám koš obvykle zasunutý až úplně vzadu u zdi, na levé straně. Jinak mi totiž u nohou překáží. Teď byl umístěn úplně obráceně. Byl vysunutý a zhruba uprostřed. Vím, že i když mi jde uklízečka koš vysypat, nechává ho na svém místě. Proto jsem ho se zájmem naklonila, abych viděla dovnitř. Včera jsem ho sama vynášela, takže by měl být skoro prázdný, jen na par kapesníčků. Už jsem byla rozhodnutá takovou maličkost neřešit, když jsem si všimla zmuchlaného papírku úplně na vrchu.

Zmateně jsem ho z koše vylovila a rozložila. Jediné, co na něm bylo, bylo telefonní číslo. Chvíli jsem ten rukopis pozorovala, když mi došlo, že je ho znám. Jsem si jistá, že byl jeho. Koho jiného taky? Ronald moje číslo má a nevím kdo jiný by ho chtěl. Překvapuje mě, že si moje číslo nezjistil sám. Místo toho napsal svoje, s úmyslem ho tady nechat, ale asi si to nakonec rozmyslel.

Rozpačitě, nejistá, co s tím číslem udělám, jsem si ho hodila do kabelky. Zrychleně jsem popadla zbytek věcí a konečně odcházela pryč. Neplánovala jsem jít rovnou domů. Mám se sejít s Luisou v kavárně, kterou mi tenkrát ukázal Ron. Úplně jsem se do ní zamilovala.

Po cestě do auta jsem ještě potkala par lidí, kterým jsem popřála hezké svátky. Všichni vypadali spokojeně s práci, kterou zatím odvedli. Jsem ráda, že poslední pracovní dny neprobíhají v napjaté atmosféře.

Konečně jsem odsud vyjela a trochu si vydechla. Cesta nebyla dlouhá, tak jsem o par chvil parkovala před kavárnou. Luisa už by sice měla sedět uvnitř, já jsem si však věnovala několik chvílí než jsem vystoupila. Odhodlala jsem se vytáhnout ten papírek a uložit telefonní číslo. Chtěla jsem něco napsat než vystoupím, ale nic mě nenapadalo. Zajímalo mě, já by se naše případná konverzace vyvíjela.

Připadala jsem si jako puberťačka, když jsem odeslala jednoduchého emotikona cigarety. Snad mu to dojde. Nevím, jestli bych já měla začít nějakou konverzaci. Když bude chtít, ozve se.

A s tím jsem konečně vystoupila. Luisu jsem viděla už od silnice, protože seděla hned u okna. S úsměvem jsem k ni zamířila.

"Lou," oslovila jsem ji, jakmile jsem byla dost blízko na to, abych nemusela křičet, "tak ráda tě vidím."

"Chloe!" vykřikla nadšeně a zvedla se, aby mě mohla obejmout. To jsem ji pevně opětovala.