One Bite of the Prince

Část 7

Moc jsem nevnímala, kam se mnou šel. Doufám, že ten muž bude v pořádku. Sice královna nevypadala nějak naštvaně, i tak jsem neudělala moc dobrý dojem. Od té doby co jsem vstoupila do tohohle domu se mi děje jeden průser za druhým. Tohle nedopadne dobře. Budu ráda, když se to matka nedozví.

"Nečekal jsem, že se ani nebudu muset snažit, aby ses odsud dostala." zasmál se škodolibě princ, když za námi zavřel dveře nějakého náhodného pokoje, co kterého nás vtáhnul.

"Nech si to." protočila jsem oči a snažila se zahnat slzy. Špatně zvládám takové situace, určitě se mi o tom bude i zdát.

"Jsi drzá." podotkl, když mě zaujatě pozorovat. Stál pár kroků ode mě a opíral se ramenem o zeď. Ruce měl zastrčené v kapsách kalhot jeho šedivého obleku.

"Ty ke mně taky nejsi zrovna milý." vrátila jsem mu jízlivě. Otočila jsem se k němu zády a chozením se snažila uklidnit.

"Jenže na rozdíl od tebe, já jsem tady ten autoritativní." řekl jako bych o tom nevěděla. Jasně, že to vím. Ale to, že je bohatý, výše postavený a ještě k tomu dost hezký mu přeci nedává právo mě ponižovat. Jen jsem nad ním protočila oči. Nad tím se zamračil a vydal se rychlými kroky ke mně.

"Ani se ke mně nepřibližuj!" vykřikla jsem, než ke mně stačil dojít. Jeho vráska na čele se ještě prohloubila, "jestli mi chceš něco říct, můžeš i z dálky." řekla jsem potichu. Jen se narovnal a ještě o krok ustoupil. Jeho blízkost mi leze pod kůži, takže jí radši budu předcházet.

"Jsi jak ustrašený kotě."

"A ty zas jak sud s vodou, ve který se mě chystají utopit," zaryla jsem se mu pohledem do očí. Tím, že jsem od něj stála poměrně daleko, nemusela jsem tolik zaklánět hlavu, "navíc dost nezdvořilý a neformální na prince."

"Proč? Bojíš se, že budu špatný panovník?" naklonil hlavu na stranu, když s evidentním zájmem čekal na moji odpověď. Polkla jsem, nevěděla co odpovědět.

"Možná, že ano." zašeptala jsem a čekala na jeho reakci. Na vteřinu sklonil pohled k zemi, pak ho ale vrátil a chvíli mě němě pozoroval.

"Bojíš se toho nebo si to myslíš?" zeptal se tiše. Kdybych s ním už párkrát nemluvila, troufla bych si říct, že chce znát můj upřímný názor, protože se sám bojí, že bude špatný, "Bojíš se, že budu špatný nebo si myslíš, že budu špatný?" zopakoval.

"Bojím.." zašeptala jsem. I přesto, jak jsem ho zatím poznala, nemůžu usoudit, jak bude vládnout. Přeci jen, nějakých pár projektů už zrealizoval a sklidil obrovský úspěch. Škoda jen, že se tak neprojevuje častěji.

Stál tam, s rukami v kapsách a zpracovával nejspíš první upřímný názor. Díval se na mě už ne tak pevně nebo krutě. Jen se díval. Prohlížel si moji tvář, ale jinak se nehnul. Nic neřekl. Vypadalo to, jako by se pro něj svět na malou chvíli zastavil. Pak jen jemně přikývl.

"A s tím se dá pracovat." dodala jsem jemně. Z temného kouta mojí mysli se vynořila potřeba ho ujistit, že ještě není ztracený. Že může být lepší. Že je možná lepší než jak se zdá.

"Vždycky všichni pracovali za mě." namítnul. Mluvili jsme najednou tak potichu. Ne proto, že by nás mohl někdo slyšet. Spíš proto, jakoby tahle konverzace vůbec neměla proběhnout.

"Teď se budeš muset postavit na vlastní nohy," řekla jsem. Nevědomky jsem udělala krok dopředu, blíž k němu, "pokud to dokážeš, budeš víc než dobrý."

Trochu se napřímil, když jsem se znovu přiblížila. Jen o krůček, ale přeci jen blíž. Je vtipné, jak si ke mně nejdřív razil cestu a teď ode mě ustupuje. Bál se, že bych mohla říct něco, co by byla pravda. Bál se, že by mi ukázal ze sebe víc než by chtěl.