One Bite of the Prince

Část 33

Je úterý, 7.48 ráno a já nervózně klepu nohou o dlažbu před budovou, kam jsem měla přijet. V čem je problém? Oh, Jistě. Nikdo tady není. Ani jeden náznak, že by sem měla přijet královna s celou gardou. 

Nejsem zvyklá, že by jezdila na poslední chvíli a včera se dost jasně řeklo na osmou. Nemyslela osmou v jiném časovém pásmu? Jsem zmatená. Stojím před vchodem už půl hodiny, takže není žádná pravděpodobnost, že bych je minula. Možná tak, že by přijeli s hodinovým předstihem a jsou už dávno uvnitř. Což by mi situaci zkomplikovalo ještě víc protože pro mě nikdo nepřišel a já nevím za kým mám jít, aby mě za nimi pustili.

"Sakra." zaklela jsem tiše s pohledem na hodiny na telefonu, jakmile skočila číslice 50. Zoufalé rozhlížení mi taky k ničemu nebylo, takže přišla řada nad rozmýšlením skutečně jít dovnitř a doufat, že mi uvěří, že ke královně patřím.

Marco jsem volala už před patnácti minutami. Záznamník. A na nikoho jiného kromě Nolana s Ronem číslo nemám. U Rona nevím, jestli bude dnes s námi a nepřijde mi vhodné, abych volala Nolanovi. A to zrovna jestli už sedí u někoho v kanceláři. Takže to jsem rovnou zamítla.

Zbývají tedy tři možnosti. Můžu tady další hodinu stát, čekat co se stane a pak odejít. Za druhé, jít dovnitř a zeptat se. A nebo za třetí, napsat Nolanovi smsku. Samozřejmě druhá možnost zněla nejrozumněji. Jenže já si hrála s telefonem v ruce. To mě možná donutilo začít psát zprávu, kterou jsem však naštěstí nestihla odeslat. Přerušil mě přicházející hovor.

"Beckettová, prosím?" řekla jsem po zvednutí hovoru od neznámého čísla s nadějí v hlase. 

"Dobrý den, slečno. Tady Morris z recepce. Její veličenstvo pro vás nechává poslat." zmateně jsem se otočila, abych viděla dovnitř hlavní haly budovy, před kterou jsem stála. Následně jsem si všimla staršího muže, jak na mě mává s telefonem u ucha. 

"Oh, díky bože." zamumlala jsem si pro sebe úlevně. Sice mi nemusel volat, ale je to vysvobozením.

"Špatně vám rozumím, slečno." zareagoval pan Morris.

"To nic, už jdu. Děkuji." s posledním slovem jsem zavěsila a rychlejším krokem zamířila k otáčecím dveřím.

Po podání rukou s milým panem Morrisem, mě navedl, kudy se dostanu za ostatními. Podle jeho instrukcí jsem nastoupila do prvního výtahu, dojela do čtvrtého patra a tam už na mě čekala Marco, na kterou jsem intuitivně zvýšila hlas.

"Kde jste byli?!"

"Omlouvám se. Měli jsme po cestě problém s autem, tak nás vyzvedli zaměstnanci společnosti a ti nás přivezli zadním vchodem." omlouvala se provinile. Jen jsem si nad tím povzdechla a promnula si čelo. Ne, že by to byla nějaká ohromná katastrofa, ale přesně z takových situací mě vždycky začne bolet hlava.

"Nebudu si brát osobně, že jste mě dole zapomněli." už trochu uklidněněji jsem se uchechtla nad mojí myšlenkou.

"Přijeli jsem asi před deseti minutami, ale vlastně máš pravdu," přiznala se, "jediný, kdo si na tebe vzpomněl byl princ."

"Vážně?" překvapeně jsem se zastavila v chůzi, kterou jsem automaticky šla Marco po boku.

"Ano. Byla jsem z toho neskutečně rozhozená, když jsem si neuvědomila, že čekáš dole." 

"To se stane. Nic se neděje," povzbudivě jsem ji pohladila po paži, "ale příště si prosím s sebou vezmi telefon."

"Budu si to pamatovat," přikývla a společně jsme pokračovali dlouhou chodbou, po jejíž stranách byli pouze kanceláře nebo zasedačky, "ale musím se přiznat, že nám všem bylo trapně, jakmile se princ ozval. I její veličenstvo se trochu proviněním začervenala."