One Bite of the Prince

Část 17

Neuvěřitelnej průser. Hned to mi došlo, když jsem se probudila do neskutečného křiku. Se zděšením jsme zjistila, že jsem ještě ke všemu zaspala. Dole v restauraci byl neuvěřitelný povyk, takže jsem se co nejrychleji sebrala, abych zjistila co se děje.

"Co se stalo?" zeptala jsem se zadýchaně skupinky lidí, který se evidentně dost stresovala. Mezi nimi byla i dost bledá Marco. Všichni se na mě podívali jako na ducha, nepřítomně. Ano, ještě jsem se nečesala, ale rozcuchaná taky nějak extra nejsem.

"Děláš si ze mě srandu?!" vykřikla na mě najednou Marco, až jsem lekem trochu uskočila. Rázným krokem se ke mně rozešla a nebýt tady ostatních lidí, možná bych i začala utíkat. Vypadala opravdu naštvaně.

"Z čeho?" zeptala jsem se opatrně. Nechtěla jsem ji naštvat ještě víc, než byla.

"Ty úplně zdevastuješ kuchyň a děláš, že o tom nevíš?!" rozhodila rukama. Musela jsem se zamračit, protože o žádné zdevastované kuchyni jsem skutečně nevěděla.

"Já?" nevěřícně jsme se ujišťovala, "Jen jsem sem zavedla prince a jakmile jsem měla všechno hotové, šla jsem spát." bránila jsem se,

"Takže nám chceš říct, že tohle všechno udělal princ?" podívala se na mě se zvednutým obočím a založenýma rukama. Automaticky jsem se rozhlédla po místnosti, kde na mě všichni koukali. Jediné, co nemuselo být v pořádku, byla ta malá lednička, co princ vyraboval.

"Nejspíš? Já nevím, nebyla jsem u toho." pokrčila jsme ramena a to nejspíš Marco vážně vytočilo, "Navíc pořád nevím, o čem to vlastně mluvíte."

"Ne? Tak se pojď podívat!" popadla mě za ruku a dotáhla mě do kuchyně. To co bylo za dveřmi mě skutečně překvapilo. Nevěřícně jsem na to koukala.

"Tak s tímhle opravdu nemám nic společného." řekla jsem okamžitě, když jsem se po kuchyni rozhlédla. Zhruba polovina připraveného jídla, která měla být naskládaná v ledničkách, byla roztahaná všude po kuchyni. Většina z toho byla snědená nebo nakousaná a zbytek se stejně nedal použít, protože se mohl zkazit.

"A kdo jiný, Chloe?! Tebe sem poslali!" otočila se na mě.

"Ale i s princem! Myslíš, že bych to všechno snědla?!" vykřikla jsem na ni už trochu zoufale taky. Z toho mě přece nemůže obviňovat.

"Neříkej, že to snad udělal on! Určitě věděl, že to je napočítané. Neúčastí se takové akce poprvé!"

"Nevím, jestli to byl on, ale já taky ne! Spíš by mě zajímalo, co teď budeme dělat." protřela jsem si oči, které jsem si ještě nestihla nalíčit. Začíná se nám to všechno pěkně komplikovat. Všimla jsem si, jak se Marco nadechuje, aby nejspíš spustila smršť obvinění, klepání na dveře ji ale zastavilo.

"Co se to tady stalo?" zeptala se bez pozdravu zděšeně královna. S Marco jsme se společně mírně poklonili a provinile sklonili hlavy k zemi.

"Objevily se menší komplikace, veličenstvo." řekla Marco, aniž by zvedla pohled.

"Kdo to má na svědomí?" otočila se na nás královna. Já jsem jen pohledem střelila na Marco a čekala, jestli udělá to, co si myslím.

"Nevíme jistě," zakroutila hlavou, "bohužel všechno ukazuje na slečnu Beckettovou."

"To je absurdní!" bránila jsem se. Nehodlám tu vinu za někoho přijmout.

"Vážně?" překvapeně se na mě královna podívala.

"Nemám s tím nic společného, veličenstvo." nějak tuším, že tohle dnes budu opakovat často.

"Pojďme se přesunout do restaurace a tam všechno vyřešíme." pokynula nám, aby jsme ji následovali. Když jsme tak udělali, všichni v restauraci měli na tváři provinilé pohledy. Nedivím se, tahle situace je dost nepříjemná i pro toho, koho se to přímo netýká.