One Bite of the Prince

Část 13

Probudily mě až sluneční paprsky, co mě začaly lechtat na tváři. Takhle dobře už jsme se dlouho nevyspala. Slastně jsem se musela protáhnout. S úsměvem jsem se do těch hebkých peřin zachumlala ještě víc a užívala si tu omamnou vůni.

Moment. Omamnou vůni?

Okamžitě jsem vystřelila do sedu, až se mi trochu zamotala hlava. Zmateně jsem se rozhlédla, když jsem zjistila, že jsem normálně u sebe doma ve své posteli. Tak proč jsem se tak necítila? Shodila jsem ze sebe peřinu, abych zjistila, že mám na sobě jen kalhotky. Cože? Pak jsem se na sebe podívala do zrcadla.

Až na to, že mi chyběla sukně, jsem na sobě měla to stejné, co včera. Bílou košili. A na tom něco navíc. Nolanovo svetr jsem neměla jen přehozený přes ramena, ale byla jsem v něm navlečená. Rukávy jsem měla vyhrnuté, protože by mi jinak určitě spadly.  Proto jsem se cítila, jako bych byl někde jinde. Chvíli jsem se v tom svetru prohlížela, když mi došlo, že si nevzpomínám, jak jsem se dostala domů.

Popoběhla jsem oknu, ze kterého jsem viděla na příjezdovou cestu. Zmateně jsem se zamračila, když jsem uviděla moje auto stát na jeho obvyklém místě. Jenže já si nepamatuju, že bych řídila. A to nebylo jediné, co nesedělo. Bylo až moc světlo. 

Vůbec mi nedošlo, že když nemám telefon, nemám ani budík. Určitě jsem zaspala. A teď ani nevím kolik je hodin, protože v pokoji žádné nemám.

"Zatraceně!" zanadávala jsem, když jsem zakopla o svoji včerejší sukni, kterou jsem nespíš ze sebe shodila než jsem vlezla do postele. Potřebuju sprchu. Dobře, momentálně nevím co potřebuju dřív, ale dokud nezjistím kolik je hodin, budu panikařit. 

Proto jsem jen v tom svetru utíkala do kuchyně, kde jsme hodiny měli. Matka už byla v práci, takže jsme se vyhnula zbytečným otázkám. Hrůzou se mi naježili chloupky když jsem zjistila, že už je půl deváté. Nepamatuju, kdy naposledy jsem spala takhle dlouho. Jenže dalším problémem je, že se nemám ani jak omluvit, když nemám telefon. Kde jsem ho sakra nechala?

Naštěstí mě to aspoň donutilo fungovat trochu rychleji. Asi jsem se v životě nevypravila takhle rychle. A radši ani nebudu mluvit o tom, jak jsem řídila. Musela bych se za sebe stydět. Avšak do práce jsem dorazila ještě před půl desátou. Urychleně jsem vletěla Marco do kanceláře, kde jsem ji našla naprosto v klidu sedět u počítače.

"Zaspala jsem. Promiň. Nemám ten telefon." vysvětlovala jsem mezi nádechy a pro jistotu se rukou zapřela o jedno z křesel. 

"Ano, já vím. Nic se neděje." řekla s krátkým úsměvem, který ale nebyl tak upřímný, jako jsem byla zvyklá. Oproti včerejšku vypadala rozhodně líp.

"Jak? Matka volala?"

"Ne," podívala se na mě trochu rozrušeně, "byl tu princ." 

Málem jsem se zakuckala, když to řekla. To neměla asi úplně příjemné ráno.

"Cože?!" zeptala jsem se, když jsem si odkašlala.

"Přišel mi říct, že nejspíš přijdeš pozdě," zamračila jsem se. Jak to mohl vědět? "já ti říkala, ať za ním nechodíš." vyčetla mi.

"Promiň. Řekl ti snad něco?" polekala jsem se. Včera nevypadal, že by se ji chtěl jakkoli pomstít.

"Řekl mi, že se nemám bát o svoje místo. Že jsem pilná zaměstnankyně a můj osobní názor na něj to nezmění," řekla potichu. Musel jsem párkrát zamrkat. Upřímně mě překvapil. Nečekala bych od něj takové gesto, "v jednu chvíli jsem dokonce zalitovala, jak zle jsem ho nazvala." přiznala se.