One Bite of the Prince

Část 3

Další den ráno jsem se probudila kupodivu docela dobře naladěná. Matka mi udělala pořádnou snídani na posilněnou a vyhazovala mě z domu hodinu předem, abych nepřišla pozdě. Chápu její starost, jeden špatný krok a mohla bych pošpinit pověst celé naší rodiny. Ne, že bych takový krok už včera neudělala.

"Měj se hezky, jeď opatrně a když tak mi napiš, jak se ti vede." řekla mi matka, když už jsem podle jejích slov - konečně, stála mezi dveřmi připravená odejít.

"Neboj mami, ale myslím si, že dnes ještě nic zajímavého stejně dělat nebudu." uklidnila jsem jí a s poslední pusou na její líčko jsem opustila dům. Znám jí dost dobře na to, abych věděla, že nebude celý den v práci dělat nic jiného, než čekat na moji smsku. Někdy je až moc starostlivá.

S úsměvem na rtech jsem nastoupila do auta a vydala se na svoji zhruba patnácti minutovou cestu do sídla. Usmála jsem se ještě víc, když mi došlo, že pokud budu dobrá, budu tu cestu moct absolvoval ještě hodně krát. Za tu dobu co tam budu pracovat si vydělá možná i víc než ve zbytku mého života.

Cestou jsem si zpívala známé hitovky a až před branou jsem hudbu ztišila. Brána byla dost dobře hlídaná. Už včera, když jsem přijížděla, jsem měla husí kůži při pohledu na všechny ty zbraně, co měli muži v rukách. Dnes mě s pohledem na můj občanský průkaz pustili dovnitř mnohem rychleji než tomu bylo včera. Ale chápu to, opatrnost především. Zaparkovala jsem na stejném místě jako včera a už všeznale se vydala ke vstupním dveří. Dnes už mi však nikdo automaticky otevřít nepřišel, takže jsem hlasitě zaklepala, abych měla jistotu, že mě skutečně někdo klepat uslyší.

"Dobrý den, slečno. Omlouvám se, ale máme hrozně velké zpoždění, takže šup, šup." spustila na mě hned slečna Marco, jakmile otevřela dveře. Ani jsem ji nestačila nic odpovědět, když mě za ruku vtáhla dovnitř a pak pokračovala svižným krokem nahoru po schodech a do leva, do stejného křídla, kde jsem byla včera. Skoro jsme ji nestačila, takže jsem za ni pobíhala a když z ničeho nic zastavila před černými dřevěnými dveřmi, málem jsem do ni vrazila. Zaklepala a za pozvání vstoupila od místnosti.

Tam už stálo odhadem asi šest lidí. Mezi nimi však byl princ i Ron. Všichni upřeli pohledy na nás, hned jakmile jsme vešli do místnosti. Ron mi lehce pokýval hlavou a princ mi věnoval jeden významný pohled.

"Dobrý den." pozdravila jsem slušně a hlavou naznačila mírnou poklonu. Ještě než jsem sklonila hlavu k zemi, stačila jsem si všimnout princovo jemného přikývnutí.

"Výborně. Jsme kompletní, takže můžeme rovnou vyrazit." řekla spěšně slečna Marco. Na její povel se všichni přesunuli za ní. Vedla nás chodbou zpátky do přízemí, ven z budovy a tam už čekali tři zatemněná auta. Já jsem se držela těsně za ní, nechtěla jsem, aby došlo k nějakému nedorozumění před dalšími lidmi. Vím, že starší pán vedle Rona je jeho otec, párkrát jsem ho viděla v televizi. Další tři neznám. Když jsme přistoupili k autům, přešel nám nejspíš člen ochranky.

"Všechno připravené slečno, pojedete jako první se slečnou Beckettovou, pánové druzí a zbytek poslední." oznámil naplánované seskupení slečně Marco, která jen lehce přikývla a rukou dala pokyn k nastoupení do aut.

Na povel jsem se sesunula na pohodlnou sedačku vedle slečny Marco hned v prvním voze. Za celou cestu byla moc zaneprázdněná hovory, takže mi neřekla jediné slovo. Vlastně mi nemusela říkat kam jedeme, to jsme už věděla ze včera. Největší otázkou ale pro mě bylo, co tam budu dělat já. Projeli jsme skoro celým městem, než jsme se dostali do obchodní části. Zastavili jsme před obrovskou výškovou budovou, která byla nejvyšší v našem městě. Všechny ostatní kolem ní vypadaly tak maličce. Byly to královské kanceláře všeho druhu.