One Bite of the Prince

Část 25

Cizí vlasy mě polechtaly na tváři. Skrčila jsem nos, abych zabránila kýchnutí, spánek jsem tím ale nezachránila. Tíha na mých prsou mi nedovolila se ani protáhnout, tak jsem pomalu otevřela oči.

Skrz okno sem proudilo světlo a dávalo mi dobrou možnost si prohlédnout Nolana spícího  na mé hrudi. Zalehl mi půlku těla a nohy jsme měly propletené. Tvář měl položenou pod moji klíční kostí, přesně v tom záhybu, aby ho to netlačilo. Do jeho tváře jsem neviděla, ale jednu ruku měl vsunutou pod moje rameno, u kterého ležel a druhou mě objímal kolem pasu.

Rukou, jejíž rameno mi objímal, jsem mu zajela do vlasů. V jeho krátkém střihu moje prsty bloudily lehce. Hlasitě oddechoval. Ani jeden sval nezatínal. Druhou ruku jsem přesunula na jeho rameno a jemně přejížděla po paži od ramene po loket. Pocítila jsem, jak hlavu zabořil do mě kůže víc, jeho dech mě lechtal.

"Mhm." vydechl než se svaly na jeho zádech napnuly. Jakmile se trochu protáhl, zase svaly povolil a zavalil mě celou tíhou. Deku, kterou jsme měli přehozenou přes nohy, odkopl úplně. Nakonec prohmátl můj bok, než se unaveně ještě se slepenýma očima zvedl na lokty.

"Ahoj." zašeptala jsem, abych to poklidné ticho tolik nevyrušila. K mému překvapeni mě místo pozdravu pohladil po tváři. Pak si protřel oči a lehl si zpátky.

"Už je venku docela světlo. Neměla bych-"
"Pšt." přerušil mě a přetočil nás, takže jsem teď já ležela na něm. Přehodil si ruku přes moje ramena. Evidentně po ránu není moc výřečný.

Nosem jsem mu dloubla do hrudi, ve snaze ho polechtat. Ani trochu se nepohnul. Tak jsem si hlavu pohodlně položila. Už neusnu, ale z postele jsem vylézt nechtěla.

Nakonec se po pár chvílích převalil tak, aby se mohl nadzvednout. Včerejší pláč se na něm podepsal a oči měl napuchlé. Jinak vypadal o dost líp. Ve tváři uvolněný výraz a rozcuchané vlasy.

"Chtěl jsem-" začal povídat, ale hlasité rány na dveře ho přerušily. Zmateně jsme oba zvedli pohled a když rány nepřestávaly, tak se Nolan vymotal z mého sevření a šel otevřít.

"Co se děje?" zaslechla jsem se ho ptát vzdáleně. Následovala tupá rána, kvůli které jsem sebou trhla.

"Děláš si srandu?! Kam jsi ji odtáhl, hm?! Kde je?" rychle jsem se posadila, jakmile jsem uslyšela Ronaldovo splašený hlas.

"Uklidni se." promluvil znovu Nolan tišším hlasem.

"Neříkej mi, co mám dělat! Víš, co jsi způsobil? Všichni vás hledají, jak blázni a nikoho nenapadlo jít sem!" rozkřikl se Ron po celém pokoji. Okamžitě jsem se vyhrabala z postele a rozhlédla se po nějakých kalhotách.

"Sakra." zaklela jsem, jakmile jsem si vzpomněla, že tu žádné nemám.

"Říkám, uklidni se!" rozezněl se Nolanův autoritativní tón.

"Uklidním se, až bude stát vedle mě!" věděla jsem, že je správný čas zakročit než to skončí špatně. Proto jsem se se vykašlala na vymýšlení, co bych si mohla obléct a vykročila z ložnice k nim.

"Jsem v pořádku, Rone." řekla jsem hned, jak jsem je uviděla stát u dveří. Ronald byl rudý vzteky a Nolan stál nejistě před ním, jakoby se mu snažil zabránit, aby vešel. Ron se na mě okamžitě podíval a chtěl jít za mnou. Zastavila ho Nolanovo ruka, která ho držela na prahu dveří.

"Co tady děláš? A co to máš na sobě?!" chrlil na mě otázky, na které jsem neznala odpověď. Přešlápla jsem z nohy na nohu a snažila se si košili stáhnout co nejníž.

"Včera.." začala jsem, ale musela jsem si ještě chvíli rozmyslet, co řeknu. Nolan se na mě s očekáváním otočil, "přišla jsem o šaty."