One Bite of the Prince

Část 24

"Nikdy jsem ti neřekl nic, co by byla lež." řekl, aniž by se ode mně odtáhl.

"Ale úplná pravda to taky není, že?" zeptala jsem se do jeho hrudi. Odpovědí mi bylo jen povzdechnutí. Věděla jsem to. Nebyl by tak zlomený z její smrti, kdyby ji opravdu zabil, ne?

Začala jsem na místě trochu přešlapovat. Přeci jen, venku už stojíme nějakou dobu a já mám jen baleríny. Chtěla jsem se od něj alespoň mírně od táhnout hned ze dvou důvodů. Prvně, chtěla jsem vědět jak se tváří a taky naznačit, že je čas se vrátit. Jenže ani jedno mi nedovolil.

"Ještě ne." přikázal.

"Je mi zima na nohy, budu nemocná." namítla s úsměvem, který však nemohl vidět. Myslela jsem si, že mi věnuje další povzdechnutí a nakonec se vrátíme do tepla. On mě však místo toho vyzvedl do náruče, ve které mě přenesl až k tomu kamennému květináči, kde seděl předtím. Teď si tam sednul spolu se mnou, položil si mě na klín a nohy mi schoval pod jeho kabát. Pak mě obejmul stejně pevně jako před chvílí. Jak jsem na něm seděla, pořádně jsem ho zpátky obejmout nemohla. Tak jsem si položila hlavu na jeho rameno a jednou rukou ho pohladila po tváři. Cestičky po slzách ještě byly cítit.

"Měli bychom se vrátit." narušila jsem to poklidné ticho znovu, i když to bylo to poslední, po čem jsem momentálně toužila. Nolan jen přikývl. Taky se mu nechtělo zpátky. Jenže on je alespoň na rozdíl ode mě oblečený.

Ještě chvíli jsme si užívali přítomnosti toho druhého, než se se mnou postavil a položil mě na vlastní nohy. Věnoval mi pohled, na který nejsem zvyklá. Jemný. Zeleň v jeho očích byla zpátky a já se na něj lehce usmála. Za ruku mě odvedl do pokoje, ze kterého jsme vyšli.

"Počkej tady," řekl a přehodil přes mě kabát, hned po tom, co si ho sundal, "zavolám auto a obejdeme to zahradou." jen jsem souhlasně přikývla, když mi odhrnul vlasy z čela. Během další chvilky byl pryč.

Do kabátu jsem se zachumlala, abych se trochu víc zahřála. Tím, že odešel, mě tu nechal samotnou se svými myšlenkami.

Jsem ráda, že se to stalo. I přesto, že to stálo jedno psychické zhroucení a jedno vyděšení k smrti jsem ráda, že se konečně dozvím pravdu. Dřív nebo později mi ji řekne, tím jsem si jistá.

Dneškem se mi odhalil víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Už dlouho potřeboval obejmout. Ale kdo by ho objal, když všechny odhání? Zároveň nejspíš po dnešku se jeho vztah s královnou ještě zhorší. Možná není v osobním životě tak úžasná, jako v tom pracovním.

"Můžeme." ozvalo se za mnou. Nejistě se na mě podíval, když chytil moji ruku do své. Jakmile jsem mu ji stiskla na zpět, rozešli jsme se ven. Bojím se, jak se ke mně bude chovat zítra. Vím, že to bude jiné. Bojím se, že to převrátí proti mě. Ale v tuhle chvíli jsem tu jen pro něj.

Nedívala jsem se kam šlapu. Pozorovala jsem jen jeho, za svitu měsíce a pouličních lamp. Fascinoval mě. Až mě z toho po pár chvílích začalo bolet za krkem, jak jsem hlavu zakláněla. Uvědomuju si, že jsem tam všechno nechali. Dýku i šaty, určitě je brzo někdo najde. Snad z toho nebude moc velký povyk. Je tu stále možnost, že už to Nolan zařídil, zatímco byl pryč.

Vypustila jsem to z hlavy úplně, jakmile jsme došli k autu už připraveném u východu ze zahrady. Nolan otevřel zadní dveře a nechal mě nastoupit. Posunula jsem se na druhou sedačku, aby nemusel auto obcházet a mohl rovnou dovnitř. Momentálně jsem vděčná za diskrétnost všech zaměstnanců. Ne každý by ignoroval fakt, že nastupuju do auta s princem skoro nahá, v jeho kabátě.

V autě bylo příjemné teplo, tak jsem si se zavřenýma očima úlevně vydechla a pohodlněji se zapřela do sedačky. Po chvíli jsem na sobě ucítila pohled, tak jsem oči otevřela a otočila hlavu jeho směrem. Neskrývaně mě pozoroval. Hlavu měl opřenou o opěrku, natočenou na mě a oči do široka otevřené. Ani jednou  pohledem neuhnul. Jenže jsem z něj nedokázala nic vyčíst. Možná jen to, že byl uklidněný. Nad ničím nepřemýšlel, jen seděl vedle mě. Vnímal jen mě.