Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

37. První kapka

24. září, 12:15

U oběda ve Velké síni

Jednoho krásného dne, až bude slunce vysoko na obloze, nebe bude bez mráčku a na světě zavládne mír a klid... Tak přesně v takový den zavraždím Jamese Pottera. Jakože se Poppy O'Toolová jmenuju.

Nejenom, že si na nás vymyslel ty příšerné ranní tréninky a pokaždé mě nutí na konci uklízet míče, ale nejspíš se rozhodl, že nás naprosto a totálně oddělá. Hlavně teda mě. Dneska jsme se opět sešli o půl sedmé, ale trénink trval mnohem déle než včera, takže když se mi konečně podařilo posbírat všechny míče a nacpat je zpátky do bedny, zbývalo mi do začátku první hodiny sotva pár minut.

Než jsem ale doběhla do hradu, hodina už začala. Rozloučila jsem se se snídaní, se sprchou a vlastně i s převlékáním ze špinavého, upoceného oblečení, ve kterém jsem trénovala. Odhodila jsem koště do přístěnku a rychlým krokem jsem naklusala do učebny lektvarů, ve které už začala výuka. Vykoktala jsem omluvu za pozdní příchod a zaplula jsem do lavice k Belle. Ta už měla nalistovanou stránku s postupem na dnešní lektvar. Kritickým pohledem zhodnotila můj sportovní úbor a zablácené boty.

„Zlato, neber si to špatně, ale vypadáš příšerně," řekla. Velmi povzbudivé. „A taky trochu... smrdíš," dodala a nakrčila nos.

„Za to může Potter," vyhrkla jsem, když jsem z tašky vyndala svou vlastní učebnici a začala jsem hledat správnou stránku. „Honí nás na hřiště každé ráno, a nejen že se kvůli němu nevyspím, ale nemám čas ani na snídani. Už aby ten zápas byl za námi," povzdechla jsem si. Očima jsem přelétla dnešní úkol - poměrně jednoduchý protijed, který bych byla schopná přichystat i se zavřenýma očima.

Bella se ke mně naklonila a sáhla mi do culíku. „Promiň, máš ve vlasech bahno," zahihňala se.

Vymnula jsem si zaschlé bahno z vlasů a pokračovala jsem v mém oblíbeném tématu - Proč je Potter nesnesitelný idiot. „... a taky nás neustále straší, že za každým sloupem ve škole čeká někdo ze Zmijozelu, kdo nás bude chtít uřknout. A přitom se podívej na nás dvě, jak si rozumíme. Nechápu, proč bychom spolu nemohli všichni trochu líp vycházet. Myslím, že je jenom paranoidní," dokončila jsem svůj monolog, během kterého jsem si už začala chystat první ingredience.

„Ty se rozhodně žádných kleteb od nás bát nemusíš," uklidnila mě Bellatrix. „Vysvětlím našim, že ti mají dát pokoj. Kdo by ti chtěl ublížit, bude muset jít skrz mě."

Vděčně jsem se na ni usmála. „Vážně myslíš, že je to potřeba?" zeptala jsem se. Jasně, Nebelvír a Zmijozel se tradičně nemají mít moc v lásce, ale že bychom se o přestávkách proklínali na chodbách?

„Nikdy nevíš," trhla Bella rameny. „Jistota je jistota. Popravdě se před famfrpálem vždycky dějí trošku... nepěkné věci."

„Jako třeba?"

Moje kamarádka se soustředila na krájení krysích ocásků a s odpovědí si dala načas. „Tak různě. Tu někdo zakopne, tu někomu narostou vředy, jiným lidem se zase záhadně rozvážou tkaničky, když běží ze schodů..." Všimla si mého křečovitého úsměvu a okamžitě s vyjmenováváním možných katastrof přestala. „Ale na naši obranu, my těm prašivým Nebelvírům jen vracíme, co si zaslouží," řekla, asi abych pochopila, že oni jsou v tom nevinně.

Překvapeně jsem zvedla obočí. „Takže já jsem prašivý Nebelvír, jo?" poťouchle jsem se zeptala. Nechtěla jsem ale zabíhat do detailů, protože Bella měla fakt dlouhý nůž a já měla jen hmoždíř.

„Však víš, že tebe do té skupiny nepočítám. Ty jsi naše." Bella mě uklidnila jenom částečně, protože na mě při svých slovech mířila tím velkým nožem.