Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

31. ... a velká odhalení

17. září, 17:15

Schovaná za skleníkem

Jsem hotový špión, doslova agentka 007. Konečně se mi podařilo zjistit všechno, co jsem potřebovala vědět o sobotním večírku. Jak jsem na to přišla? Samozřejmě díky svým detektivním schopnostem, vytříbeným reflexům a schopnosti manipulovat s bližními svými. V neposlední řadě také díky preciznímu dodržování plánu NOKMONDO. No dobře, tohle je trošku nesmysl. Nakonec jsem všechny informace získala z toho nejméně pravděpodobného zdroje. Navíc naprostou náhodou a bez mého přičinění.

Na hodině péče o kouzelné tvory jsme se konečně dostali na čerstvý vzduch, i když jsme zatím jenom krmili hrabáky dýněmi, které byly napuštěné nějakými léky. I tak bylo příjemné vypadnout ze školních lavic. Navíc bylo dneska krásně sluníčko, takže můj obličej, který je bílý jako stěna, mi za tuhle vycházku děkuje. Ale nesedím tu opřená zády o skleník kvůli tomu, abych psala o počasí. Chci psát o tom, jak jsem se stala detektivem.

Hrabáky jsme měli krmit ve dvojicích, a ačkoliv jsem velmi významně mrkala na Žužu, ta šílená holka s růžovou hlavou mě naprosto ignorovala, protože zrovna pozorovala dvě berušky, co se honily na kamenné cestě u jejích nohou. Zkusila jsem jí zamávat před obličejem, ale nejspíš to vypadalo, jako že se hlásím.

„Výborně, první dobrovolník," zvolal vesele profesor Kettleburn.

Zmateně jsem ruku stáhla zase zpátky k tělu, ale bylo mi to prd platné. „Dobrovolník?" zopakovala jsem po něm. Nějak jsem zapomněla dávat pozor, takže jsem vůbec netušila, k čemu jsem se upsala.

„Ano, pojďte sem ke mně," pokračoval neoblomně. Ušla jsem tři nejisté kroky, zatímco profesor zkoumala očima zbytek studentů. „Potřebuji ještě jednoho dobrovolníka. Hlásí se někdo? Ne? Tak já někoho vyberu..."

V duchu jsem se modlila, aby to byl někdo normální. Jako třeba Žužu (ačkoliv slovo normální možná nebude to pravé). Nebo někdo krásný a charismatický. Jako třeba Remus. Jenže to nakonec byl někdo otravný, ohyzdný a bez jediné špetky osobnosti či snad (nedej bože) inteligence. Profesor totiž k mému zděšení řekl: „Tak to necháme v rodině, ne? S bratrem se vám určitě bude pracovat dobře. Pane O'Toole, pojďte sem."

Nenenenenenenenene, chtělo se mi nahlas křičet. Ale neprotestovala jsem, protože by mi to k ničemu nebylo. Museli jsme přede všemi ukázat, jak se krmí hrabák, a profesor Kettleburn na naše případu přesně vysvětloval, jak se to dělat nemá. Potom rozdělil do dvojic i zbytek studentů a Žužu, ta potvora jedna růžová, nakonec vyfasovala Remuse. Já nežárlím, ty žárlíš!

Krmit hrabáky zní jako sranda, ale není. Jednou rukou jsem musela držet to zpropadené zvíře v náručí, druhou jsem mu otevírala tlamu a Nix potřeboval obě ruce k tomu, aby hrabákovi cpal do krku jídlo a zároveň ho držel v uctivé vzdálenosti od svých blýskajících se rovnátek. Pracovali jsme víceméně potichu, a navzdory očekávání nám to spolu vážně docela šlapalo.

„Docela nám to jde, viď?" vyslovil najednou Nix přesně to stejné, co jsem si říkala v duchu. Že by se po šestnácti letech projevilo nějaké sourozenecké propojení dvojčat? Ještě začneme dokončovat věty toho druhého a já se půjdu dobrovolně poprat s vrbou mlátičkou.

„Kdo by to řekl," přitakala jsem.

„Víš, jsi skoro snesitelná, když na mě pořád nekřičíš a neurážíš mě," řekl můj bratr po další chvíli ticha. Nervózně po mě hodil okem, jako by se bál, že tou větou probudí moje obvyklé nabroušené já, které by radši spáchalo rituální sebevraždu než být s ním v jedné místnosti déle, než je nezbytně nutné.