Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

33. Irsko vs. Londýn

18. září, 19:49

Existuje ještě svět mimo můj kumbál?

Nakonec se ukázalo, že mým hlavním problémem během tréninku nebylo vyhýbat se Zackovi, ale přežít Pottera a jeho uražené ego. Od té doby, co mu Zack na Křikově večírku údajně vysvětloval, že bych byla lepší chytač než on, se rozhodl udělat mi ze života peklo. Ať jsem se na tréninku snažila sebevíc, všechno bylo špatně. Když jsem přihrála camrál Terrymu nebo Colinovi, zbytečně jsem promarnila svou šanci zaskórovat. Když jsem míč sama prohodila obručí, tak jsem zase pro změnu byla sólista, který neumí hrát v týmu. Když jsem se držela stranou, byla jsem líná, a když jsem se prodrala do čela útočné formace, snažila jsem se na sebe strhávat pozornost. Navíc se zatáhlo, začalo foukat, a nakonec i pršet, což nikomu na dobré náladě nepřidalo.

Potterovo chování štvalo nejen mě, ale i ostatní členy týmu. Ta jeho šikana totiž nikam nevedla, protože než jsme stihli něco rozehrát, pokaždé se ozvala jeho pronikavá píšťalka. K tomu nám všem byla zima a začali jsme být nepříjemně promočení.

„Co jsem zase provedla?" vyjela jsem na něj podrážděně, když hru už asi podvacáté zastavil.

„Porušila jsi formaci, O'Toolová," odpověděl mi. „Ještě jednou a pořádně."

Spolkla jsem sprostou nadávku a vrátila jsem se na druhou stranu hřiště, kde jsme se opět začali rovnat do formace. Po písknutí jsme vyrazili, ale další zvuk píšťalky nás opět zastavil ani ne v třetině hřiště. To už nevydrželi ani Terry a Colin a do Pottera se pustili. Po krátké hádce jsme nakonec všichni došli k názoru, že tímhle stylem nemá cenu trénink dál prodlužovat a rozešli jsme se.

Mířila jsem s ostatními k šatně, ale Potter měl jiné plány. „O'Toolová, dneska uklízíš míče," zahulákal.

Odhodila jsem vztekle koště, na zem dopadlo s hlasitým čvachtnutím. Trávník na hřišti byl už nasáklý vodou, protože déšť v posledních minutách výrazně zesílil. Jelikož jsme na tréninku běžně používali několik sad míčů, trvalo mi asi čtvrt hodiny, než jsem je všechny posbírala a uklidila. Alespoň jsem nemusela v šatně čelit naštvaným pohledům svých spoluhráčů, kterým bylo jasné, že dnešek stál za starou bačkoru hlavně kvůli mně. Jako zpráskaný pes jsem si potom v šatně sedla na lavici a chtělo se mi umřít. Jenže život se mnou měl jiné plány.

„Nazdar, Irsko," ozvalo se z protější strany šatny a já věděla, že co se ten den ještě nestihlo podělat, podělá se teď.

Zvedla jsem hlavu a setkala jsem se s rozsvícenýma očima Zacka Bradyho. Byl už převlečený v civilu a očividně na mě čekal.

„Čau, Londýne. Ty tady na mě číháš?" zeptala jsem se ho, zatímco jsem si rozvazovala tkaničky na sportovních botách a zbaběle se vyhýbala očnímu kontaktu. „Co ty jsi to za stalkera?"

Usmál se na mě tím svým odzbrojujícím pohledem a nervózně si vjel rukou do blonďatých vlasů. „Když s tebou je to těžké. Skoro mám pocit, že přede mnou od soboty utíkáš," řekl.

Jen jsem trhla rameny. „Třeba utíkám."

„A proč bys to dělala?" Dobrá otázka, Zacku, ani nevíš jak.

Boty jsem už měla sundané a nastal čas převléknout si dres. Obvykle jsme se převlékali všichni najednou, a tak nějak jsme to neřešili. Ale je něco jiného, když se v jedné šatně převléká pět kluků a dvě holky, a když bych se měla svléknout do spodního prádla přímo Zackovi před očima. Zůstala jsem proto radši nehnutě sedět a chvíli jsme si jen koukali do očí.