Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

58. Znovunalezená rovnováha

6. října, 21:37

V pokoji

Z poklidného psaní deníku mě vyrušil pětičlenný sbor též známý jako rada starších – mužská část úspěšně ukončené operace KOBRA. Posedali si kolem mě na zem a do křesel, aniž by se třeba ptali, jestli o jejich společnost stojím, ale takový vztah už spolu nejspíš máme. Očividně.

„Vítej zpátky mezi živými," popíchnul mě James.

Než jsem stihla nějak zareagovat, rýpnul si do mě taky Sirius. „Viděl jsem, že už jste zase kamarádi s hezounkem."

„Neříkej mu tak," obořila jsem se na něj. „Přesně takhle mu říkala Bella." Siriuse nejspíš vyděsilo, že by měl být v něčem podobný své sestřenici, takže zmlknul.

„Prý jsi mě sháněl?" zeptala jsem se ho.

„To si piš, že sháněl," řekl. „Náměsíčník se nám vrátí celý ušmudlaný a otřesený, oznámí nám, že operace KOBRA byla úspěšně dotažena do konce, a my to máme jednoduše akceptovat?"

„Sháníme tě celý den, ale jako by se po tobě slehla zem," pokračoval Pettigrew.

„Prostě jsme jen zvědaví, nic víc," doplnil ho James.

„Není to žádný dobrodružný příběh," uklidnila jsem jejich entuziasmus, protože třeba takový Peter vypadal, že si samým nadšením cvrkne do kalhot. „Jen mi došlo, že Bella na to šla špatně. Komnata se nedala otevřít ani zapečetit lektvarem, byla potřeba krev." To, že byla nejspíš potřeba moje krev, jsem si taktně nechala pro sebe.

„Takže jsme ten lektvar vařili zbytečně?" Nix se podrbal na bradě a zatvářil se skoro uraženě, že se po něm chtěla nějaká práce.

Nechtělo se mi odpovídat, ale už jsme toho spolu prožili moc na to, abych lhala i jim. Stačí, že celý Zmijozel teď nejspíš budu krmit jednou lží za druhou. „Ten lektvar jsem musela vypít," přiznala jsem.

Nixovi ani Peterovi nejspíš nedošlo, že jednou z ingrediencí byla krev jednorožce. Ani bych to od nich nečekala, nejsou to zrovna největší géniové na planetě. James a Sirius si ale nejspíš dokázali dát dvě a dvě dohromady, protože na mě vytřeštili oči.

„Nemusíte se o mě bát," řekla jsem s falešným úsměvem. „Jsem v pohodě a moje duše taky. Žádné věčné zatracení se nekoná." Pohledem jsem přejela na Ramuse, který se trochu stranil a tvářil se skepticky. „Vážně, jsem v pořádku," ubezpečila jsem ho. I když jsem si tím byla jistá jen zhruba na šedesát devět procent.

Než se k tomu stihl kdokoliv z nich vyjádřit, zavrtěl se Nix ve svém křesle a zaklel. „Zatraceně, co to je?" vyjekl. Sáhnul rukou pod polštář, o který se zády opíral. „Kdo to tady mohl nechat?" zeptal se, když odtamtud vytáhnul malou ušmudlanou knížku s napůl rozpadlou vazbou.

„Do prdele," uteklo mi. Salazarův deník jsem poznala na první pohled. „Kde jsi k tomu přišel?"

7. října, 8:37

Ve velké síni

Když se včera Nixovi doslova pod zadkem objevil Salazarův deník, zahájilo to druhé kolo neshod ohledně toho, jestli přišel ten správný čas navštívit Brumbála a všechno mu říct. Já jsem své stanovisko nezměnila, takže jsem hájila názor, že když už je dokonáno, nemusíme tím Brumbála obtěžovat. Byla jsem v menšině, ale moje argumenty byly nakonec tak pádné a nevyvratitelné, že se mi podařilo vyhrát. Jinými slovy jsem Nixovi vytrhla deník z ruky, když nedával pozor, a utekla jsem s ním do pokoje, kde jsem ho zamkla do šuplíku v nočním stolku. A jak vím díky Alexis, kluci do holčičích ložnic nesmí.