Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

11. Ani chvilka klidu

2. září, 12:30

Společenská místnost

Hned první den jsem naší koleji vydělala pět bodů. Vsadím se, že jsou to úplně první body, které Nebelvír za tenhle školní rok dostal. Dal mi je „starouš Křik" za nejlepší lektvar zpomalení růstu vousů. S lektvary jsem si vždycky rozuměla. Už jako malá holčička jsem kradla mamce přísady a házela to do kotlíku páté přes deváté. Nikdy jsem neměla zapálený oheň, takže se většinou nic nestalo. Ale i mezi dětským žvatláním se občas najde kouzelné slovo, a tak došlo k pár drobným výbuchům. Nic, co by nespravila půlhodinka uklízení. Pokud nepočítám tu zdevastovanou kuchyň, tam jsem vážně šlápla vedle. Ale já za to nemůžu, neměla si mamka nechávat na stole tu lahvičku s lektvarem na zažehávání ohně. Její chyba!

U oběda jsem si původně sedla sama, ale brzy se ke mně přidala zrzka Lily Evansová. Já se o ní neprosila, ale ona se prostě vetřela. Božínku, to bude dlouhý den.

„Ahojky, máš tu místo?" zazubila se na mě.

Chtěla jsem se na ni usmát, ale místo toho jsem křečovitě vycenila zuby, jako kdybych seděla na kaktusu a snažila se to zatajit. „Jo, jasně. Klidně si sedni."

„Koukala jsem, jak jsi válela na lektvarech. Jsi vážně dobrá, naprosto nechápu, jak tě mohlo napadnout přidat do zpomalovacího lektvaru prášek z bezoáru, to nedokážu pochopit. Obvykle tyhle srandičky riskuje jenom Severus, ale i ten se držel předepsaného postupu."

„No, víš. Občas musíš zariskovat, abys vyhrála," odpověděla jsem s totální samozřejmostí. Pravdou je, že netuším, že bych do lektvaru prášek z bezoáru přidávala. Nejspíš zůstal na té neopláchnuté lžíci. Jo, to bude ono.

Myslela jsem, že tím zrzka skončila. Ale ne. „A jak se ti zatím líbí v Bradavicích?" Úsměv sem, úsměv tam. Aby ti nevypadla huba z pantů.

„Jo, fajn. Zatím jsem toho teda moc neviděla..."

„No tak to ti to tady budu muset všechno ukázat. Co máš teď hodinu po obědě?"

„Myslím, že věštění z čísel..." Prosím, ať má jinou hodinu.

„Škoda, já jdu zrovna na něco jiného." DÍKY Ježíšku! „A co potom?"

Zašátrala jsem v paměti... Pak jsem to vzdala a vytáhla z tašky rozvrh. „Potom mááám.... Studium mudlů."

„Vidíš, další předmět, který máme spolu. Takže se uvidíme tam. Zatím ahoj."

Zvedla se a odešla. Díky bohu. I když nechápu, jak do sebe mohla tak rychle naházet jídlo, a ještě u toho žvanit. Klid nebyl dlouho, po chvíli se ke mně přidala Žužu. Ta růžová nádhera z naší ložnice.

„Ahojky, máš tu volno?"

„Pozdě, už sedíš," pomyslela jsem si.

„Říkala jsi něco?"

Dobře, tak jsem si to asi jenom nepomyslela.

Ale sedět s Žužu nebylo tak strašné jako sedět s Lily. Ty její růžový vlasy poletovaly pořád dokola, jako by do nich každou chvíli zafoukalo z jiné strany. No, popravdě tam trochu táhlo, ale moje vlasy byly v klidu. Ne, oprava. Netáhlo tam, duchové pořádali nějaký rej, či co.

Žužu zaklepala hlavou a ten její růžový závoj začal tancovat jako plamínky v ohni. „Brrr, nesnáším, když mnou proletí duch. Připadám si potom jako úplný blbec, když skrze mě něco lítá. Všichni říkají, že si časem zvyknu, ale prostě to nejde. Budeš ještě ten hrášek?"