Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

13. Co se skrývá pod víčky

3. září, 9:50

Starodávné runy

Dneska se mi zdál vážně divný sen. Nechápu, jak se mi mohlo dostat do hlavy něco takového.

V tom snu jsem znovu stála v knihovně se zavřenýma očima a "čuchala", kde najdu správnou knížku. Tentokrát jsem něco ucítila, smrdělo to jako lak na vlasy pratety Clair. Takže jako spálená guma posypaná skořicí se špetkou čerstvě posekané trávy. Ve finále z toho vyjde takový pušinec, až se mi zvedá žaludek, kdykoliv jen zaslechnu jméno Clair. Ale jak jsem tam stála, obklopená knížkami, ta kombinace pachů mi voněla – v tu chvíli mi došlo, že jde jen o sen. Neexistuje žádný paralelní svět, ve kterém by mi tetin lak neničil nosní sliznici, nebo dokonce voněl.

Bez váhání jsem se rozešla směr tetička Clair, oči pořád zavřené. Přece jen, když už se mi o ní zdá, měla bych s ní aspoň pokecat a zjistit, co chce, že otravuje už i v noci. A oči jsem neotvírala, protože kdybych ve snu narazila do zdi, bolet by to nemělo, tak nač se namáhat zvedáním víček? Moc práce.

Pokračovala jsem mezi regály pořád dopředu, až byla vůně tak intenzivní, že se mi z ní konečně začalo dělat špatně. Hurá, konečně nějaká normální reakce. Štípalo to do nosu a bylo to fakt nepříjemné. Ani Clair by na svoje objem-dělá-dojem vlasy nebyla schopná naplácat tolik smradlavého sajrajtu. Leda by se ve svém oblíbeném laku celá vykoupala. I když zase na druhou stranu – není se čemu divit. Přeci jen, je to tetička Clair.

Nedalo mi to a otevřela jsem oči, abych koukla, jaká je situace. Jenže nikde nikdo nebyl. Totální liduprázdno. Divné.

„Teto Clair?" zkusila jsem zavolat, ale nikdo se neozval. Pak jsem zaslechla šustění suchých kukuřičných listů a chřastění rumbakoulí. Co sakra dělají rumbakoule v knihovně?

Zpoza rohu vykoukla něčí opálená bosá noha. A strašně chlupatá. Kolem kotníku měla pásek z rolniček. Hned po noze následovala ruka s tím samým náramkem z rolniček. Noha podupávala, ruka mávala do rytmu. Noha se posunula, ruka taky. Ještě kousek... a přede mnou se objevil Sirius. Kromě orolničkovaných náramků měl na sobě ještě podprsenku z kokosů, čelenku z peří jako náčelník Apačů a... a pak už nic. Pokud jsem si do té doby nebyla stoprocentně jistá, že se mi to všechno jenom zdá, teď už o tom nemohl být pochyb. Pořád podupával nohou do rytmu, sem tam si poskočil a jeho Siriusek se houpal ze strany na stranu. Musím říct, že když jsem jeho jazyk označila za nejdelší část jeho těla, byla jsem úplně mimo.

Za mnou se něco pohnulo. Otočila jsem a tam tancovali James a Nix oblečeni do totožného stejnokroje.

James na tom taky nebyl nejhůř, ale k chudákovi Nixovi byl můj sen ještě méně štědrý než příroda. Navíc byl úplně mimo rytmus a šlapal si po nohách.

Čekala jsem, že se odněkud musí vynořit ještě Remus a ten divný kluk, co pořád chodí s nimi a vypadá jako obtloustlá krysa. Sakra, jak se jenom... Jo, Peter se jmenuje. Nebo jenom Pete? No, ono to je stejně jedno.

Moje očekávání se naplnilo. Pete(r) přihopsal zprava a tam dole byl holčička. Chuděrka malý... malá.

Remus pořád nikde, měl zpoždění. Když konečně přišel, měl na sobě k mému obrovskému zklamání společenský oblek. Udělal dva dlouhé kroky směrem ke mně, chytil mě za ramena, začal se mnou silně třást a říkal věci jako „je ráno," nebo „probuď se, Poppy!"

Tak jsem ho poslechla a probudila se. Nade mnou se tyčila zrzavá Lily a za ní stála vysmátá Žužu.

„Příště, až budeš mít perverzní sny, mohla bys, prosím, přestat říkat – Siriusi, ty máš ale kládu?" obořila se na mě Lily a Žužu se jenom smála a ukazovala směrem ke mně zvednuté palce.