Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

18. Rychlá akce

7. září, 14:28

Společenská místnost

Mám pocit, že konkurz na nové hráče famfrpálu byl poměrně úspěšný. Výsledky bych se měla dozvědět každou chvíli, Potter slíbil, že je vyvěsí na nástěnku zhruba ve tři hodiny. Každopádně jsem nezabořila nos do hlíny, míč jsem neupustila a koště mě celou dobu poslouchalo – i kdybych se do týmu nedostala, alespoň jsem si neudělala moc velkou ostudu.

Konkurz začínal v deset hodin, ale všichni jsme byli na hřišti nachystaní už několik minut před desátou. Zahlédla jsem i konec konkurzu zmijozelského týmu, vypadá to, že jejich tým je složený téměř výhradně ze studentů sedmého ročníku, a všichni sedí na těch nejlepších košťatech. Nechci strašit, ale mám trošku pocit, že zelení budou mít před ostatními týmy přeci jen trošku náskok.

Na vteřinu přesně v deset hodin přišel na hřiště Potter (a to bylo poprvé, co jsem ho viděla přijít někam včas) a na hrudi se mu leskl odznak kapitána. „Dobré ráno, adepti," začal velmi formálně. „Vítejte na konkurzu. Dnes půjde o vše. Dnes se z vás mohou stát legendy. Nebo taky ne," při posledním slově se podíval na mě. Možná bych mu na to něco odsekla, ale zrovna jsem v zubech držela gumičku a rukama jsem si zvedala své zářivě modré vlasy do vysokého culíku.

„Začneme během, tři kolečka kolem hřiště," zavelel a písknul. Podívala jsem se na koště, které jsem držela v ruce, a chvilku přemýšlela, jestli si z nás Potter nedělá legraci. To jsme snad na fotbale nebo co? „Pohyb, poslední vypadává," dodal ještě, takže jsme nelenili, zahodili košťata a rozeběhli se. Běh nepatří mezi mé silné stránky, ale pár mladších dětí jsem nechala za sebou, takže jsem naštěstí nebyla vyřazená dřív, než jsem se stihla odlepit ze země.

Když jsme doběhli, Potter poslal jednoho spráskaného třeťáka pryč ze hřiště. „Takže, máme otevřené dvě pozice. Potřebujeme jednoho brankáře a jednoho střelce. Začneme konkurzem na brankáře, a potom bychom si vyzkoušeli adepty na střelecké pozice," vysvětloval. Tři z nás se odpojili a šli zkoušet své štěstí před třemi famfrpálovými obručemi, a my ostatní jsme si zatím sedli na lavičku. Rychle jsem si dokázala spočítat své šance – zůstalo nás pět, kteří jsme se rozhodli zkusit své štěstí na pozici střelce. To je dvacetiprocentní pravděpodobnost úspěchu. A to není moc.

Tři potenciální brankáři se asi hodinu střídali před obručemi, a nebelvírští na ně na střídačku nalétávali a posílali jejich směrem camrál, nejdřív létali vážně pomalu a vypadalo to spíše jako přátelská přehazovaná. Postupně ale zvyšovali tempo, až ke konci jedna dobře mířená střela málem sejmula jednu z adeptek z koštěte. Hubená brunetka se jen tak tak udržela na koštěti, ale míč chytila. Vysloužila si od celého týmu potlesk.

Potom jsme šli na řadu my.

„Střelec musí být mrštný, rychlý a přesný," vyjmenovával Potter, zatímco jsme před ním stáli v jedné řadě. „Střelec má vlastně hodně vlastností společných s chytačem, ale má tu výhodu, že jemu míč nemůže uletět. Musíte ale mít schopnost práce v týmu, dávat si pozor na potlouky, vyhýbat se soupeři a umět oklamat jejich brankáře. Jestli všechno tohle zvládnete, rádi vám nabídneme místo v týmu. Teď si vás všechny prověříme v několika různých disciplínách. Nejprve zkusíme, jak rychle umíte létat. O'Toolová, můžeš začít!"

Nasedla jsem na svoje koště a čekala na pokyny. „Třikrát kolem hřiště, co nejrychleji dokážeš."

Odrazila jsem se a plnou parou vpřed jsem vyrazila. Na koštěti už jsem se cítila mnohem lépe než na běžecké trati. Vítr mi hvízdal v uších, můj modrý culík za mnou plápolal a tribuny kolem jsem vnímala jen rozmazaně. Samotnou mě překvapilo, jak je moje nová Kometa rychlá, protože jsem do dnešního rána neměla šanci ji otestovat. Když jsem si sedla zpátky na tribunu a čekala, jaké časy zaletí ostatní čtyři účastníci konkurzu, otočila se ke mně drobná dívka s vysoko vyčesaným culíkem. „Letěla jsi docela rychle, kolik let už trénuješ?"