Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

4. Hřbitovní zábavy

26. srpna

Ehm... Pardon

27. srpna, 0:20

V pokoji u Potterových

Teda, to bylo něco! Ta chemie a noční obloha!! Ty hvězdy a ta chemie! No, dobře... Budu konkrétnější.

Před půl hodinou jsme se vrátili domů z večerní procházky Godrikovým dolem (kterému se tímto omlouvám, že jsem ho kdy nazvala Godrikovým volem). Je to opravdu rozkošná vesnička. Napůl kouzelnická a napůl mudlovská – i když ta kouzelnická půlka je větší (kdyby to tak viděl můj učitel matematiky, toho by kleplo). Odešli jsme něco málo před osmou, kdy ještě bylo světlo. Avizovaná prohlídka spočívala v tom, že jsme jako banda pomatených šílenců rázovali městečkem sem a tam a James občas prohodil – tohle je kostel (jako bychom to nepoznali), tohle je dům těch a těch (které stejně neznám) a podobně.

Když se setmělo, našli jsme si kousek od rybníka sympatickou lavičku. Ti čtyři burani si ji prakticky celou zabrali pro sebe. Remus si sednul na kraj, vedle něj Nix a James. Sirius se spokojil s opěradlem a díky tomu nohama zašpinil poslední volné místo. Chvilku jsem tam stála a sledovala je, jestli třeba někoho nenapadne mě pustit sednout. Překvapivě nikoho z nich to netrklo. Tím líp pro mě.

Zpod řas jsem koukla na Remuse a usmála jsem se. „Nikdo z vás neudělá dámě místo na sezení?" A když se nikdo k ničemu neměl, kecla jsem si Remusovi na klín. No co, bolely mě nohy! Vzala jsem si totiž krásné, leč velmi nepraktické letní sandálky s vysokými podpatky, ve kterých konečně koukám klukům do očí (kromě Nixe, ten má oči čtyři metry nad zemí), ale které mi poměrně úspěšně devastují nárty. Zkrátka to nejsou boty stvořené na delší túry, budu si to pro příště pamatovat.

Remus děsně roztomile zrudnul a vypadal jako dobře rozkvetlá pivoňka.

„Nevadí?" zeptala jsem se a zase zamrkala (skoro od těch řas šel vítr, vážně!).

„Ne-e," vykoktal ze sebe a zrudnul ještě víc (copak se sytá červená může ještě zesytit? Ano, může. Remus je toho živým důkazem).

„A co teď?" optala jsem se, když už došla témata k hovoru. Podle cibulí na ruce mého bratra bylo něco kolem půl jedenácté.

Všichni mlčeli, protože je s nimi očividně obrovská zábava.

„Tak fajn, jdeme na hřbitov!" odpověděla jsem si sama, když byli ostatní tak strašně aktivní. Energeticky jsem seskočila z Remuse, protože kdybych to neudělala rychle, asi bych se začala bát, a nakonec bych zůstala za lavičkou a strachy bych se div nepoto... Ale prostě jsem vždycky měla pro hřbitovy slabost. Jsou to tajemná místa plná historie, která nám připomínají, že nic není věčné. Filozofie, to je moje.

Přiznávám, na hřbitově jsem se strašně bála, ale nikomu jsem nic neřekla, aby si ze mě nezačali utahovat. Jak těžké je postavení emancipované ženy v mužské společnosti. Vrata od hřbitova vrzaly tak strašně, že se v domě opodál rozsvítila světla, protože jsme jeho obyvatele nejspíš vzbudili.

„Klid," uklidnil mě James (A zase si u toho cuchal vlasy. Vážně si myslí, že mu to sluší?). „Tam bydlí jenom stará frigidní Joylová. Je to mudla, ale strašně pověrčivá. Věří na duchy a kouzla, lidi si o ní myslí, že je blázen," uchechtl se.

„A vážně tady straší?" zeptala jsem se, jenže to už jsem mrkala na Remuse.

Zase zrudnul, nejspíš právě překonal světový rekord v červenání.

„No," vložil se do toho James. Kdo se ho prosil o nějaké zapojení do rozhovoru? Všechno to kazí. „Někteří lidé to říkají, ale já bych tomu moc nedal. Většinu z těch údajných strašidelných výjevů máme na svědomí my a pak tady náš kolega Moony, že?"