Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

56. Salazarova hádanka (2/2)

Mile jsem se na Remuse usmála a natáhla před sebe ruku otevřenou dlaní nahoru. „Takže mi koukej navalit ten lektvar a buď mi pomůžeš, nebo se mi nepleť do cesty."

Remus ale zvedl lahvičku s lektvarem ještě výš, jako by se bál, že mu ji vytrhnu z ruky a chtěl se pojistit, že na ni nedosáhnu. „Vypiju ho místo tebe," navrhnul.

Chvilku jsem si myslela, že si dělá srandu, ale tvářil se smrtelně vážně. „To nedává žádný smysl," zarazila jsem ho.

„Podívej, na mojí duši nezáleží. Ta je už dávno zatracená. Kdybys věděla to, co vím já, souhlasila bys se mnou. Ale nenechám tě zničit si tu tvou. Ne, když ji ještě můžeme zachránit," přesvědčoval mě zlomeným hlasem. Jako by vážně věřil tomu, že na něm nezáleží a že jsem z nějakého praštěného důvodu lepší člověk než on. Přitom je to přesně naopak.

„Nesmysl!" Rázně jsem jeho smutný monolog přerušila svým hektickým kroucením hlavy. Odmítala jsem takové řeči poslouchat. Nejradši bych si strčila prsty do uší a začala hlasitě zpívat. Nechápala jsem, kde se v něm bere tolik temných myšlenek, ale všechny byly naprosto zcestné.

„Jsi ten nejlaskavější, nejúžasnější člověk v celém tomhle podělaném hradu. A když to říkám já, tak už to sakra něco znamená. Tvoje duše je v pořádku," řekl jsem mu a podívala jsem se mu do očí naplněných směsicí smutku, pochyb a možná špetky úlevy. Ne z toho, že nemusí pít lektvar s krví jednorožce, ale z toho, že mu to nechci dovolit. Že na něm někomu záleží. S tím jsem schopná se hodně snadno ztotožnit.

„Navíc to musím být já. Neptej se mě, jak to vím. Prostě to cítím v kostech," pokračovala jsem. Znovu a tentokrát důrazněji jsem před sebe natáhla otevřenou dlaň a významně jsem pozvedla obočí. „Tak bude to?"

Neochotně mi vrátil lahvičku, kterou jsem konečně odzátkovala a se slovy „Na zdraví!" jsem ji celou několika rychlými doušky vypila. Čekala jsem, že na sobě pocítím nějaké účinky, ale připadala jsem si úplně normálně. Totiž, prvních několik vteřin.

Křeče přišly hodně rychle. Nejdřív do paží, potom do zad, a nakonec do celého těla. A pak oheň. Neviditelný oheň, který mi olizoval kůži. Nevím, co bylo horší, jestli tohle nebo Bellina mučící kletba. Nějakým zázrakem se mi podařilo zadržet v sobě bolestivé skřeky. Nepodařilo se mi ale udržet na nohou. Už zase jsem se svezla na chladné kachličky na podlaze umývárny, kde jsem se v posledních dnech ocitla nedobrovolně už několikrát.

Remus mě celou dobu držel za ruku a ptal se, jestli jsem v pořádku a jestli mi může nějak pomoct. Nedokázala jsem mu odpovědět, bolest mi okupovalo každou buňku v mozku. Zhluboka jsem dýchala, zatínala ruce v pěst a snažila se zklidnit své tlukoucí srdce.

Nakonec se mi to podařilo. Dostala jsem bolest pod kontrolu, a i když to pořád pálilo jako čert, sebrala jsem v sobě dost sebeovládání, abych klidným hlasem ujistila Remuse, že se mi nic nestalo.

„Potřebujeme moji krev," vydechla jsem a zesláblou rukou jsem se natahovala pro hůlku.

„Nech to na mě," pošeptal mi. „To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat."

Vzal něžně do dlaní mou levou ruku, jako by se bál, že se mu pod dotekem rozpadnu na prach. Hůlkou mi přejel po dlani, kde se okamžitě objevila hluboká rána. Nevím, jestli to bolelo. Jestli ano, tak buď jenom málo, nebo jsem v tom bodě už další bolest nedokázala vnímat. V očích mě pálily slzy, přes které jsem skoro nedokázala sledovat, jak se z otevřeného šrámu na mé ruce řine temně rudá krev.

Remus vyčaroval číši, do které nechal mou krev stékat. Celou dobu mě objímal, konejšil a hladil po vlasech. Přes všechnu tu bolest jsem si tyhle drobné radosti dokázala uvědomit.