Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

53. Kluci nepláčou

5. října, 18:30

V klučičí ložnici

Kromě krátkého výletu do svého pokoje, kde jsem šlohla Evansové pár vlasů z polštáře, jsem strávila celou sobotu zavřená v klučičí ložnici až po lokty zabořená do přípravy toho nejsložitějšího lektvaru, jaký jsem kdy dělala. A nepřeháním, když řeknu, že je to nejsložitější lektvar, o jakém jsem kdy slyšela.

Naštěstí nás na to bylo šest. I když bráchovi a Pettigrewovi jsem zadávala ty nejjednodušší úkoly. A nemyslím tím krájení nebo drcení, protože i v tom se dá udělat spousta chyb, když člověk nedává pozor. Mám na mysli mytí použitých hmoždířů, nožů a vah, a v neposlední řadě taky donášku jídla přímo z kuchyně.

Zbytek týmu dál pracoval na hladkém průběhu operace KOBRA. Potter mi milostivě přenechal velitelskou pozici (protože sám nevěděl, která bije), takže jsem na všechno dohlížela a kontrolovala, jestli postupujeme přesně podle Salazarových instrukcí.

Postupně nám množství nachystaných přísad ubývalo a z lektvaru začínal stoupat temně zelený dým. Přidala jsem opatrně pár kapek jedu akromantule, který na chvíli zbarvil hladinu lektvaru na světle hnědou, přesně jak říkal Salazar. Tři špetky nadrceného kořenu mandragory, jedno vajíčko okamie vysezené hipogryfem (všechno kořist z Křiklanových soukromých zásob, tímto mu chci poděkovat), a byli jsme připraveni na poslední dvě ingredience.

Otočila jsem se na Pottera a Blacka. „Teď je řada na vás pánové. Nutně potřebuju slzy dvou čistokrevných kouzelníků."

„Má to ale jeden problém," neodpustil si Black poznámku. „Já nikdy nebrečím." Vypadal jako trucující předškolák. Skoro jsem se divila, že si nedupnul nohou.

„Budeš muset. Jestli nechceš, aby půlku školy sežral obrovský had," odbyla jsem ho.

„Ale já prostě nebrečím," stál si za svým a hledal u svých kamarádů podporu. „Nejde to."

„No tak, zas takový cynik být nemůžeš," zkoušela jsem ho přemluvit, ale nevypadalo to, že by to s ním něco dělalo.

„Jak vidíš, tak můžu," pokrčil rameny a začal přecházet po pokoji tam a zpátky.

„Tak zkus myslet na něco fakt smutného," navrhla jsem mu.

„Přesně tak," přitakal Pettigrew, „třeba na děti v Africe, co umírají hlady."

„Nebo na nemocná koťátka," navrhnul Nix.

Black ale jen trhnul hlavou. „Já mám radši psi než kočky."

„Tak na posraný nemocný štěňata," zahulákala jsem frustrovaně. Časové okno na přidání slz nebylo nekonečné a hrozilo, že pokud se Black a následně po něm Potter během následujících několika minut nerozbrečí jako malá mimina, vyjde všechna naše práce vniveč.

„Nic," řekl jen tónem, který běžně lidi používají, když si objednávají párek v rohlíku. Odměřeně, rezervovaně, znuděně.

„Tak třeba mysli na to, že Zmijozel vyhraje školní pohár," přispěchal s řešením Potter, ale taky nepořídil.

„Žíly bych si kvůli tomu nepodřezal," odtušil Black stoicky.

„Myslíš si, jaký jsi drsňák, ale jsi jen přerostlé mimino," postěžovala jsem si.

Měla jsem ho už plné zuby. Nevím, jestli je to tím, kolik času jsme spolu za posledních pár dní strávili, ale už jen z pohledu na něj se mi ruce samovolně svíraly v pěst. O to víc, když na mou výtku zareagoval jen znuděným: „Ale prosím tebe."