Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

9. Užvaněný klobouk

1. září, 22:30

Vstupní síň

Bradavický hrad je... no PÁNI! Je ohromný, má asi miliardu věží a věžiček, některé se dokonce ztrácí v mracích (ale stejně bych to tipovala na kouzlo). Má tu největší bránu, jakou jsem kdy viděla. Vzduch tady je tak nasáklý kouzly, že mi z toho mravenčí v zádech. Vždycky jsem takhle na magii reagovala. Není to nic konkrétního, prostě VÍM, co je skutečné a co vytvořené kouzlem. Hrad je skutečný, skutečnější už ani být nemůže. Ale místo kyslíku se ve vzduchu vznáší kouzla.

Druhou polovinu cesty vlakem jsem strávila v jednom kupéčku s Remusem, Jamesem, Siriusem, Peterem a bráchou. Čekala jsem, že to bude horší, ale nakonec mě z nich ani nebolí hlava. Přežila jsem bez problémů. Některým jejich vtipům jsem se i smála. Jiným zase ne. Vážně mi nepřišlo ani trochu vtipné, když doprostřed chodbičky položili kufr a seslali na něj nějaké zaklínadlo neviditelnosti, takže každý, kdo šel kolem, si namlel hubu. Dokonce i zrzka Lily se tam natáhla. Vlétla k nám do kupé jako tornádo a všechny do jednoho nás seřvala.

„A hlavně ty, Remusi," osočila se na mého budoucího manžela. „Jako prefekt bys měl mít trochu rozumu. Co kdyby se někdo zranil?"

Remus jen pokrčil rameny. „Hlavně, že se nikomu nic nestalo, ne?"

Lily už byla na odchodu, když na ní James vykřiknul: „Hej, Evansová!"

Lily se ve dveřích kupé otočila a naštvaně na něj ukázala prstem. „Neopovažuj se."

James si prohrábnul vlasy (klasika). „Ale no tak, nový školní rok, nové příležitosti. Jen ty, já..."

„Až budou jezerní lidé chrlit oheň a draci žít pod vodou," odsekla Lily, práskla dveřmi, a ještě nějakou dobu bylo slyšet, jak naštvaně dupe uličkou na druhou stranu vagónu.

Jediný, kdo to komentoval, byl Sirius. „Typický," zasmál se. Remus, Peter a z nějakého důvodu i Nix jen vrtěli hlavou.

K Bradavicím jsme dojeli až za tmy. První, co jsem viděla, když jsme vystoupili z vlaku, byl jeden chlápek. Vlastně byl to jediné, co jsem v tu chvíli viděla. Něco takového se nedá přehlédnout. Měřil asi o metr víc než všichni okolo, měl velikánské fousy a na hlavě husté černé vlasy, které připomínaly křoví. Kdybych ho potkala v noci v lese, asi bych radši dělala, že jsem kořen. Fakt naháněl strach. Ale kluci si s ním šli normálně přátelsky plácnout. Když poklepal Jamese po rameni a řekl mu: „Nazdar, Jamie, tak jak sis užil prázdniny?" musel chudáček Jamie hledat brýle na zemi.

„Poppy, Nixi, tohle je Hagrid," představil nám ho Sirius.

A protože jsem slušně vychovaná, pozdravila jsem: „Dobý den, pane Hagrid." Nechtěla bych s tím pánem být na nože. Asi vím, kdo z nás dvou by umřel dřív.

Všem můj pozdrav přišel strašně vtipný. Hahaha, směju se, až mě z toho bolí břicho.

„Ale jakejpak dobrej den, Poppy. A žádnej pane, z toho mi vstávaj vlasy na hlavě hrůzou."

Ne že by to potřeboval, stojatější to číro už být nemůže.

Potom si Hagrid stoupnul do čela davu s lucernou v ruce a svolával všechny prváky. Říkala jsem si, jestli tam máme jít taky. Sice jsem tu poprvé, ale přece jenom nejsem prvák.

Řekla jsem bráchovi: „Hej, brácha, půjdeme s Hagridem, nebo s klukama?"

Nevnímal mě. Klasika. Nakonec jsme s klukama nastoupili do kočáru, který netáhli žádní koně. V tu chvíli mi kouzlo poprvé přejelo po páteři, jako kapka ledové vody.