Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

22. Bomby, kam se podíváš

10. září, 23:47

V posteli

Něco se paní McGee musí nechat – má skvělý smysl pro výběr školních trestů. Na dveře jejího kabinetu jsem zaklepala několik minut po sedmé hodině. Na vyzvání jsem vstoupila dovnitř a pozdravila.

„Jdete pozdě," řekla profesorka s pohledem upřeným na hodiny na zdi. Vykoktala jsem omluvu a snažila jsem se své zpoždění uhrát na neznalost hradu a bloudění v jeho chodbách.

„Jste tu teprve krátce, tak vám to protentokrát prominu. Pojďte za mnou," s těmi slovy se zvedla a vedla mě další spletí chodeb kamsi ke sklepení. Kousek před cílem se kolem začal rozléhat nepříjemný smrad, který se stupňoval s každým dalším krokem. Dorazily jsme do chodby, která byla celá zaneřáděná od bomb hnojůvek – odtud ten smrad. Musela jsem si přikrýt obličej rukávem hábitu. Bomby hnojůvky pokrývaly celou podlahu i zdi, z lustru visel zvláštní sliz a okna byla pokrytá silnou vrstvou něčeho, co barvou připomínalo žabinec. Ani se mi nechce zjišťovat, co to vlastně bylo.

„Tohle bude vaše stanoviště," pronesla McGee a rukou ukázala na tu spoušť. „Tenhle dárek tu dnes zanechali vaši spolužáci, pánové Potter a Black. Další z jejich neustálých žertů. Oni si svůj trest odpykají ve čtvrtek, nemusíte se strachovat. Ale když už to tu máme, můžeme této pohromy využít jako výchovného prostředku."

Přejela jsem očima chodbu. Pěkný hnus, vážení. „Takže to tu mám po nich uklízet?"

„Přesně tak!"

Vytáhla jsem hůlku a v duchu si chystala potřebná kouzla. Když budu mít štěstí, tak to můžu mít všechno odklizené během pár minut, ne? Špatná úvaha.

McGee natáhla ruku. „Hůlku sem, to by bylo moc jednoduché. Půjdete na to hezky po mudlovsku," řekla a odněkud vytáhla kbelík, hadr a pár gumových rukavic. Neochotně jsem odevzdala hůlku do její natažené ruky. Tohle od ní bylo opravdu zákeřné.

„Paní profesorko, mohu se na něco zeptat? Co jste pro mě měla v plánu, kdyby to tady Potter s Blackem takhle nezaneřádili?"

„Původně jsem si myslela, že byste mi mohla pomoci s nějakým papírováním, ale tohle mi přišlo mnohem více... inspirativní. Až budete mít hotovo, stavte se pro svou hůlku u mě v kabinetu," dodala ještě a s přísným výrazem odešla.

Tak fajn, já versus bomby hnojůvky a spousta dalších pěkných nechuťáren. Navlékla jsem si rukavice, popadla jsem kýbl s vodou a rejžák a potupně jsem se pustila do úklidu. Zhruba v tu chvíli jsem se rozhodla, že James Potter a Sirius Black si zaslouží krevní mstu. Nebo minimálně praštit násadou od koštěte do břicha. Chodbu jsem drbala asi čtyři hodiny, až mě ruce bolely, ale nakonec jsem nad hnojůvkami zvítězila (ale vzhledem k tomu, jak budu zítra unavená, si tím vítězstvím nejsem zas tak jistá).

11. září, 12:30

Po obědě ve Velké síni

Po včerejším nepěkném trestu jsem se dnes ráno krásně vyspala. Měla jsem volné dopoledne (miluju středy), takže jsem na snídani šla až mezi posledními a až do oběda jsem byla zalezlá v posteli. Dočetla jsem celou knížku o bradavických pověstech, ale ke Zmijozelově tajné komnatě jsem se už nedozvěděla žádné podrobnosti. Na konci byl ale seznam dalších doporučených knih a jednu z nich máme dokonce ve školní knihovně. Problém? Je v oddělení s omezeným přístupem, kam je přístup tak trochu... no, omezený.

Sice nemám v plánu vypustit do tohoto hradu bestii, která by sežrala polovinu místních studentů, ale nemůžu se zbavit pocitu, který mi sedí za krkem. Pocitu, že když tajemnému pergamenu nepřijdu na kloub, zblázním se z toho.