Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

51. Dobrodružná výprava (2/2)

Nervózně jsme se rozloučili, popřáli si hodně štěstí, a vyrazili třemi různými směry. Závistivě jsem se naposledy podívala za dvojicí Remus-Peter a toužebně si přála vyměnit si s Pettigrewem místo. Byla jsem přesvědčená, že pokud výpravu v Blackově společnosti přežiju bez újmy na duševním zdraví, zasloužím si za to nějaký řád.

Les byl stále temnější a temnější. Občas jsem měla pocit, že nějakým způsobem pohlcuje světlo z našich hůlek, protože si jinak neumím vysvětlit, proč jsem tolikrát škobrtla o vyčnívající kořen, kámen nebo něco podobného. Každou chvíli jsem se ohlížela za sebe, protože jsem měla pocit, že za zády slyším cizí kroky. To byla ale nesmysl, protože Sirius byl celou dobu několik kroků přede mnou a vedl mě.

„Doufám, že víš, co děláš," křikla jsem za ním, když mě hustým lesním porostem vedl už minimálně hodinu. Netoužila jsem se ztratit.

„Neměj péči," odpověděl polohlasem, ale ani na okamžik nezpomalil. Měla jsem co dělat, abych s ním zvládla držet krok. „A koukej si pod nohy, ať tě nemusím seškrabávat ze země."

Zvedla jsem jeho směrem prostředníček, což bylo velmi elegantní řešení, jak ze sebe dostat vztek, protože to vážně pomohlo, ale zároveň to neviděl, jelikož se nenamáhal se na mě otočit, tudíž se mi podařilo zabránit eskalaci do dalšího konfliktu. Bohužel ne na dlouho.

Najednou mi totiž něco vletělo přímo do obličeje. Až později jsem zjistila, že to byl malý netopýr, a že by se mi vůbec nic nestalo, ale v daný moment jsem se děsně lekla. A šíleně jsem zaječela. Vysoký, pronikavý, a hlavně neuvěřitelně trapný dívčí jekot proťal ticho, nadskočila jsem několik metrů do vzduchu a upustila jsem hůlku.

„Co to sakra bylo?" otočil se na mě Sirius. „Jestli tady v okruhu dvaceti mil byl nějaký jednorožec, právě jsi ho úspěšně vyděsila." Soptil a probodával mě pohledem.

„Něco mi vletělo do vlasů." Chtěla jsem to říct jako vysvětlení a omluvu v jednom, ale vyznělo to jako slovní útok. Potupně jsem zvedla hůlku a uhladila jsem si rozcuchané vlasy, do kterých se mi po cestě už zamotalo několik větviček a listů.

„Pardon, netušil jsem, že jde o vlasy. V tom případě můžeme chvilku počkat, aby ses mohla třeba učesat, ty primadono," posmíval se mi.

„Sám jsi zasraná primadona," řekla jsem potichu a měla jsem v plánu pokračovat v chůzi, ale Sirius mě slyšel a stisknutím ramene mě zastavil.

„Tak hele, kotě," prohlásil, ale dál se ve své řeči nedostal, protože mu na tvář přistála dobře mířená facka. Pustil moje rameno a překvapeně na mě hleděl. Dlaň mě pálila jako čert, takže můžu jen odhadovat, jako hodně to muselo bolet jeho.

„Ještě jednou mi řekneš kotě, Blacku," vyhrožovala jsem mu a zabodla jsem mu hůlku pod bradu, „tak ti garantuju, že tě zřídím tak, že tě ani vlastní matka nepozná. Možná nejsem odborník na útočná kouzla nebo nějaký kulturista, ale umím namíchat jedy, jejichž jména nedokážeš ani vyslovit, natož si připravit protijed."

Sirius poprvé za tu dobu, co ho znám, vypadal, že bere moje výhružky alespoň částečně vážně. Na zlomek vteřiny jsem dokonce měla pocit, že se tváří vyděšeně, ale ten výraz z jeho tváře zmizel stejně rychle, jako se tam objevil.

S lehkostí odstrčil moji napřaženou ruku s hůlkou. „Tohle si můžeme nechat na jindy, teď máme práci."

„Konečně něco rozumného," řekla jsem mu a pokračovali jsme v napjaté atmosféře v našem neúspěšném lovu na jednorožce. „Máš nějakou strategii, nebo prostě budeme bezcílně bloudit lesem a doufat, že se nám poštěstí?"