Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

43. A nepřátele blíž

1. října, 9:37

Hodina starodávných run

Nemůžu najít Salazarův deník.

Zvykla jsem si, že ho nosím všude s sebou, ale když jsem na začátku hodiny vytahovala učebnice, všimla jsem si, že ho nemám v tašce. Nejhorší na tom je, že si nedokážu vybavit, kdy jsem ho viděla naposledy. Byla jsem teď tak zaneprázdněná, že jsem na něj skoro ani nepomyslela. Možná v neděli? Nebo v sobotu večer?

Připadám si, jako by mi někdo odepřel moji pravidelnou dávku kokainu. Klepou se mi ruce a polévá mě studený pot. Nedokážu myslet na nic jiného.

1. října, 13:25

Hodina přeměňování

Místo oběda jsem se vrátila do ložnice a celou jsem ji obrátila naruby, ale deník jsem nenašla.

Mysli, Poppy, mysli. Kde všude jsi ho měla?

Musím se po hodině stavit ve svém kumbále, tam by se mohl válet.

1. října, 17:19

V knihovně

V kumbále nebyl. Prošmejdila jsem každý kout, nakoukla do každého kýble a za každou roli toaletního papíru, ale nic. Prošla jsem i půlku knihovny, ale nic.

Už mě napadá jedině Uršulina umývárna. Držím si palce.

1. října, 23:20

Společenská místnost

Toalety u Uršuly byly mou poslední nadějí, že ztracenou knížku ještě někdy najdu. Vešla jsem do umývárny a k mému překvapení jsem uprostřed té místnosti našla Bellu, jak sedí na zemi v tureckém sedu a v rukou třímá Salazarův deník.

„Díky bohu, ty jsi ho našla," vyhrkla jsem úlevně a rychlým krokem jsem se rozešla jejím směrem. Bella ke mně zvedla oči. Z jejího pohledu mě mrazilo. Byl tvrdý, nepřátelský a skrz naskrz zlý.

„Co tady vlastně děláš?" zeptala jsem se opatrně a zastavila jsem se pár metrů od ní. Celé mi to začalo smrdět.

Bella se zvedla ze země. „Potřebovala jsem si jen něco... přeložit." Jeden koutek úst jí vystřelil nahoru do zlomyslného úšklebku, když přede mnou mávala zeleně popsanou stránkou z deníku. „Myslela jsem, že to budu mít všechno naservírované, ale kdepak. Musela jsem znova projít úplně stejným procesem jako ty."

Byla jsem ztracená a netušila jsem, o čem to ta šílená holka mluví. „Jakým procesem?"

„No však víš, kumbál, krev, umývárna," vypočítávala na prstech.

„Vrať mi tu knížku," řekla jsem.

Bella ji ale zvedla nad hlavu. Velká sranda, jako by mě můj třímetrový bratr takhle netrápil celé dětství, když mi sebral hračku a pak ji držel vysoko ve vzduchu, takže jsem na ni nedosáhla. „Víš vůbec, co je to zač? Tohle je deník samotného Salazara Zmijozela!" Poslední dvě slova pronesla s téměř posvátnou úctou.

„Nekecej, Sherlocku," odsekla jsem. „Accio-"

Chtěla jsem si deník přivolat, ale dřív, než jsem stihla seslat kouzlo, Bella nadsvětelnou rychlostí vytasila svou hůlku. „Expelliarmus!" vykřikla, moje hůlka opsala ve vzduchu elegantní oblouk a přistála Bellatrix v ruce. Schovala si ji do hábitu a dál si mě přeměřovala pohledem.

„Nic netušíš. Já si myslela, že nejsi tak hloupá, jak vypadáš. Asi jsem se spletla," řekla Bellatrix.

To se mě dotklo. „Co to říkáš? To má být nějaký hloupý vtip?"