Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

3. Remusi, ach Remusi!

26. srpna, 12:40

v pokoji u Potterových

Tahle noc byla... přinejmenším příšerná. I když to slovo vůbec nevystihuje, jak děsná byla. Jsem zvyklá na svůj klid, pokoj s Nixem jsem sdílela naposledy v šesti letech. Zkrátka už jsem si za těch deset let zvykla na to, že mi do spaní nikdo nekecá. Jestli ale ještě jednou budu muset strávit noc v přítomnosti svého chrápajícího bratra, půjdu se dobrovolně zasebevraždit. Ne, počkat! Půjdu zasebevraždit jeho!!! Panebože, co to plácám? Jestli tenhle deník někdo najde, až mi bude padesát, tak si bude muset myslet, že jsem byla za mlada labilní osobou. Což nejsem, to musí být jasné každému, kdo mě zná.

Každopádně jsem většinu noci strávila s hlavou pod polštářem, abych trochu odfiltrovala to chrápání. Z vedlejšího pokoje, kde spali Black a Potter junior, jsem slyšela chechtání ještě dlouho po půlnoci. Když si představím, že dnes se k nim přidá ještě ten Remus... Musím se poptat, jestli nemají Potterovi doma špunty do uší.

Dopoledne, zatímco všichni tři puberťáci ještě spali, jsem se vydala na náves hledat telefonní budku. Slíbila jsem svojí kamarádce Jessice, že jí zavolám. Jessi je mudla, byla to moje sousedka, než jsme se přestěhovali k Justinovi. Díky tomu, že jsem chodila do normální mudlovské školy, jsem si udělala pár kamarádů i mezi mudly, ale musím říct, že nejde o nijak silné citové vazby. Po večerech jsem totiž většinou trénovala kouzelné formule místo toho, abych s nimi chodila na zmrzlinu nebo obcházela večírky. Každopádně Jessi má ze všech lidí na světě nejblíže k tomu, co bych označila za nejlepší kamarádku. Našla jsem budku, vhodila pár drobných a vytočila číslo.

„Haló?" ozvalo se na druhé straně.

„Ahoj, tady Poppy. Konečně jsem našla budku," ohlásila jsem se kamarádce.

„Poppy, ráda tě slyším, jak se máš?" Podle tónu jsem poznala, že jsem ji při něčem vyrušila a nemá moc času se se mnou vybavovat.

„Ujde to, Anglie je super. Potterovi jsou na nás hodní," odpověděla jsem.

Jessi se zasmála. „A co ten jejich fešácký syn?" vyzvídala. Popravdě nevím, co se jí na Jamesovi může líbit, ale když jsem jí ukazovala fotku, málem ji poslintala. Ale prý je roztomilý a vůbec tomu nerozumím, takže dál jsem se nevyptávala a nechala to plavat.

„Ten takzvaně fešácký syn je neuvěřitelné pako. Rozumí si s Nixem, to by ti jako popis charakteru mohlo stačit."

„Ugh," vydala Jessi neidentifikovatelný zvuk odporu. „Tak hezkej a tak marnej," povzdechla si.

„A to není všechno," informovala jsem ji. „Ono je jich tady totiž víc. Bydlí tu s námi jeho spolužák Sirius, což je snad ještě větší blbec, a dneska večer má dorazit další do třetice. Je tady na mě nějak moc velká koncentrace pubertálních kluků."

Ze sluchátka se ozval chichot. „Tak to ti teda nezávidím. Takže už se asi těšíš do školy, viď?"

Samozřejmě, že Jessi o Bradavicích nic netuší. Musela jsem si vymyslet, jak svůj odjezd co nejlépe vysvětlím. Všem v okolí proto říkáme, že se chceme s Nixem soustředit na přípravu na vysokou školu, a proto jsme se přihlásili na nějakou prestižní internátní školu v Anglii, abychom potom měli větší šance. Což zas taková velká lež není, protože Bradavice jsou anglická internátní škola, a vzhledem k tomu, že berou jen kouzelníky, tak i slovo prestižní by se dalo použít.

„Popravdě ani nevím," pokrčila jsem rameny, i když to gesto nemohla Jessi na dálku vidět. „Jestli tam budou všichni takoví magoři, asi to tam nepřežiju."