Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

38. Sklapni a čaruj

25. září, 17:51

Musím to pořád psát? Jasně, že v kumbálu.

Místo vzduchu a panáka jsem nakonec šla na obranu proti černé magii. Jen málo věcí mi dokáže vyhnat z hlavy myšlenky na Salazara a jeho deník, ale nechat Blacka, aby mě ztrapnil před celou třídou, to je docela spolehlivý recept. Aby toho nebylo málo, dnešním tématem byly navíc neverbální kletby. Protože pokud mi nejdou kletby, které křičím z plných plic, tak ty neverbální budu určitě dávat levou zadní.

Profesor ale naléhal, že bez neverbálních kouzel se v životě neobejdeme, a má tak trochu pravdu. Vždyť některá zaklínadla jsou tak dlouhá, že než člověk sešle kletbu, jeho protivník ho stihne odzbrojit, vyčarovat štít, udělat si manikúru a vychovat tři děti. Zhruba tak dlouho bude taky trvat, než si tuhle dovednost sama osvojím.

„Začněte s jednoduchým odzbrojením," předával nám profesor pokyny. To se sice jednoduše řekne, ale o něco hůř dělá, zvlášť když jste Poppy O'Toolová - největší poleno na téhle planetě, když přijde řeč na útočná kouzla.

Třída byla nezvykle tichá a prvních dvacet minut to tam vypadalo jako na srazu hluchoněmých dirigentů, jak všichni jen mlčky mávali hůlkami, ale nic zásadního se nedělo. Někteří z nás (včetně mě) si občas zkoušeli kouzelnou formuli špitnout koutkem úst, ale profesor si toho velmi rychle všimnul a dával si na to pozor.

Našlo se pár lidí, kteří dokázali svého protivníka odzbrojit neverbálně už ze začátku hodiny. Překvapivě to byla huhňavá Jane, na což jsem zírala s vyvalenýma očima. Ale když se nad tím zamyslím, ta holka tak hrozně huhňá, že čarovat beze slov pro ni musí být mnohem jednodušší. Zadařilo se taky Potterovi, Blackovi a ze Zmijozelu si nejlépe vedli Snape a Bellatrix.

Moje hůlka mi poprvé vylétla z ruky asi pět minut po začátku hodiny, tak rychle se Black zvládnul s novým úkolem popasovat. Nemělo by mě to ale překvapit, protože jsem ho viděla vyčarovat už tolik kouzelných štítů bez jediného slova, že nějaký expelliarmus pro něj nemůže být žádnou velkou překážkou. Zato já jsem i po třiceti minutách byla stále nejžhavější adept na předsedu toho spolku dirigentů, který se tam sešel. Mávala jsem a mávala, v duchu jsem si představovala, jak Blacka vraždím, ale bylo mi to houby platné.

„Aby ses neposral..." broukla jsem si potichu, když se mi ani na miliontý pokus nepovedlo seslat kouzlo a Black na to zareagoval frustrovaným povzdechnutím a protočením očí.

Jelikož bylo v místnosti nezvyklé ticho, jak se všichni soustředili a nikdo nekřičel kletby nahlas, Black mě samozřejmě zaslechnul. „Sklapni a čaruj," řekl s úšklebkem.

„A o co se tady asi snažím," odsekla jsem mu. Už mě unavovalo, jak neschopně vedle něj vypadám.

Pozvednul obočí a uchechtnul se. „Asi se nesnažíš dost."

„Copak, máš zase v zásobě nějaké kouzelné rady, pane dokonalý?" Musela jsem se kousnout do jazyku, abych nebyla sprostá, protože profesor byl zrovna skoro na doslech.

„Čirou náhodou jich pár mám, ale ty mě stejně nikdy neposloucháš." V tom má docela pravdu. Ale už jsem byla zoufalá, a jak říkám pořád, zoufalé ženy dělají zoufalé činy. I kdyby tím zoufalým činem bylo poslouchat otravné rady Siriuse Blacka. Nejhorší na tom je, že mi minule vážně pomohly.

Napočítala jsem do tří, než jsem odpověděla. Tím jsem se uklidnila a dokázala jsem znít skoro jako příjemný člověk. „Tak povídej. Co dělám špatně?"

„Všechno," řekl.

To mě naštvalo, takže jsem svůj skoro příjemný tón ztratila během vteřiny. „Díky moc, to mi vážně pomohlo," zaškaredila jsem se na něj. „Jestli je to nejlepší rada, jakou máš v rukávu, tak jsi ještě víc k ničemu než obvykle." Uznávám, že tohle možná byla nezasloužená podpásovka.