Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

39. Umývárna Ufňukané Uršuly

26. září, 16:47

Na chodbě před učebnou věštění z čísel, kde sedím na zemi schovaná za nějakým brněním a doufám, že na mě nikdo nebude mluvit (to bylo na můj vkus až moc specifické)

Navzdory obecnému očekávání jsem dnes ráno skutečně měla famfrpálový trénink. Pokusila jsem se dobře vyspat, jak mi Potter poradil, a snažila jsem se být v rámci možností příjemná. Což bylo poměrně jednoduché, protože se ke mně všichni chovali sice civilně, ale pořád dost odměřeně. Včerejší výbuch mi nejspíš pořád mají za zlé. Ale aspoň mi po příchodu odpověděli na pozdrav a když jsme po dvou hodinách končili, Terry se dokonce nabídl, že místo mě posbírá míče na hřišti. Byla jsem z toho tak v šoku, že jsem mu za to možná ani nepoděkovala.

Stejně jsem se ale na hřišti vůbec necítila ve své kůži, takže jsem ráda, že odpoledne žádný trénink nemáme. Znamená to tedy, že nemusím trávit další dvě hodiny ve skupině šesti lidí, kteří mě nemají rádi. Pokud se ovšem vyhnu ložnici, tam bych totiž byla ve skupině pěti holek, co mě nemají rády. To by bylo z bláta do louže. Řešením by asi bylo jít do knihovny, kde se budu nesnášet sama.

Stejně jsem na věštění z čísel dostala takový seznam úkolů, že budu ráda, když ho splním do Vánoc. Navíc mi profesorka nezapomněla připomenout, že se blíží konec září a s tím vyprší i moje zkušební lhůta, během které jsem měla možnost ukázat jí, že nejsem úplně ztracený případ. Sázím tři sta liber a dvacet galeonů, že od října budu chodit na bylinkářství. Kytky a bahno, super.

26. září, 19:45

V knihovně (Ale brzy mě odtud vyhodí, protože se blíží zavíračka. Měla bych přestat s těmi nadmíru konkrétními popisky míst, jinak mi brzy dojde místo v deníku.)

Mám pocit, že jsem na to konečně přišla. Konečně jsem našla knížku, která vysvětluje věštění z čísel tak jednoduše, že to pochopila i moje tupá hlava. Jasně, ta knížka se jmenuje Začínáme s čísly – průvodce věštěním pro předškoláky, ale i tak je to pokrok. Ne?

26. září, 23:15

Na záchodě (Huhňavá Jane v pokoji totiž hrozně chrápe a já se nemůžu soustředit na psaní. Sakra, zase jsem se zbytečně moc rozepsala.)

Když se knihovna zavírala, byla jsem posledním člověkem, který tam ještě byl. Knihovnice mi musela poklepat na rameno a připomenout mi, že už je čas jít. Musí si o mě myslet, že jsem prvotřídní šprt, ale popravdě jsem většinu času listovala Salazarovým deníkem a vymýšlela třicet různých způsobů, jak shodit Alexis z okna ložnice a narafičit to jako nehodu.

Procházela jsem si v duchu ten seznam i celou cestu z knihovny a myšlenkami jsem byla někde na jiné planetě, protože až povědomé brnění v konečcích prstů mě zastavilo v mém bezcílném bloumání. Zaraženě jsem se rozhlédla a došlo mi, že celou dobu jdu spíše směrem od nebelvírské věže. Pořádně jsem si zašla.

Měla jsem sto chutí se otočit na místě a šupajdit na kolej, protože nepotřebuju další průšvih a další problémy. Ale to brnění v prstech... věděla jsem, že když ho budu ignorovat, dovede mě k šílenství. Zkusila jsem ho z rukou vyklepat, ale samozřejmě to nepomohlo. Tak jsem to vzdala a rozhodla jsem se, že ho budu následovat. Co jiného mi taky zbývá.

„Tak co pro mě máš dneska, Salazare?" vznesla jsem řečnickou otázku, když mě ten zvláštní pocit v kloubech dovedl ke dveřím, na kterých visela cedule s nápisem Mimo provoz. Nebyly zamčené, tak jsem se rozhlédla, jestli se někde v chodbě netoulá školník, a opatrně jsem je otevřela.