Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo | hpff ✓

40. Záchrana ze zálohy

27. září, 9:30

Hodina starodávných run

Ha, runy. I kdybych všechny hodiny prospala, stejně bych byla třicet mil před ostatními. Je příjemně osvěžující být taky v něčem lepší než moji spolužáci.

Takže mami, sice si tohle nikdy nepřečteš, ale mockrát ti děkuju za to, jak jsi do mě neustále hustila všechno, co se jen vzdáleně týkalo keltů, run a podobných nesmyslů. Protože jen díky tobě si teď konečně můžu trošku odfrknout. A že je to hodně potřeba.

Ranní trénink famfrpálu byl náš předposlední, než si změříme síly v zápase se Zmijozelem. Potter začíná být hysterický jako ženská v přechodu, blížící se zápas mu solidně cuchá nervy. Myslím, že až se dnes odpoledne sejdeme na hřišti na posledním tréninku, buď nás všechny zabije, nebo mu exploduje hlava. Měla bych si pořídit foťák, pokud nastane ta druhá možnost, chci mít nějakou památku.

27. září, 19:45

Šatna u hřiště

Pocit, že jsem vlastně šikovná a inteligentní studentka, mi moc dlouho nevydržel. Když jsem po runách musela opět na obranu proti černé magii, mé nově nabyté sebevědomí mi splasklo zatraceně rychle. Zatímco většina třídy dělala v neverbálních kouzlech mírné pokroky, já jsem intenzivně pokračovala v nesmyslném mávání hůlkou bez jakéhokoliv výsledku. Jediné, co se mi povedlo, bylo rozesmát Blacka, když jsem jednou švihla tak prudce, až mi hůlka vyskočila z dlaně a spadla mu k nohám.

„Ty jsi expert, O'Toolová. Odzbrojit sama sebe, to se jen tak nevidí," řek posměšně a hodil mi moji hůlku zpátky, jen aby mi ji pár vteřin poté neverbálně vyrazil z ruky.

Zkoušel do mě hustit ty svoje skvělé rady, ale nedokázala jsem se dost soustředit, abych si je mohla vzít k srdci. Fyzicky jsem totiž byla na hodině, ale mentálně jsem byla na famfrpálovém hřišti. A navíc mě čím dál tím víc znervózňovaly úspěchy spolužáků. Zahlédla jsem, že dokonce i Nix byl schopný jednou odzbrojit Bellu. Oficiálně jsem největším blbcem rodiny, to jsem to dopracovala.

Po hodině jsem se šourala z učebny jako spráskaný pes. Přišla ke mně Bella a objala mě kolem ramen. „Děvče jedno nešťastné, na co pořád myslíš?" zeptala se. Je krásné, že si o mě někdo dělá starost.

„Je toho víc, s tím tě nebudu obtěžovat." Chtěla jsem se vyhnout nějaké hlubší zpovědi, protože jsem na to neměla ani čas, ani náladu.

Bella na mě ale upřela pohled a nehodlala ustoupit, dokud se něco nedozví. „To ty neverbální kouzla," řekla jsem. „Vůbec mi to nejde a nemůžu přijít na to, proč tomu tak je."

„Já jsem si to myslela," pokývala hlavou. „Zrovna jsem ti chtěla navrhnout, že ti s tím pomůžu. Podle mě jen potřebuješ přijít na to, jak si udělat v hlavě pořádek, a potom ti to půjde úplně samo."

Vděčně jsem se na ni usmála. „Ty jsi prostě nejlepší, víš to?"

„Říká se to," oplatila mi úsměv. „Klidně se na to můžeme vrhnout hned, jestli máš náladu."

Její návrh jsem ale musela odmítnout kvůli tréninku. „Běžím rovnou na hřiště."

„Tak po tréninku?" nenechala se odbít.

„Jsi hodná, ale necháme to na jindy, jo? Potter nás pravděpodobně dostane na pokraj smrti, takže bych večer už na nic neměla energii," vysvětlovala jsem.

Bellatrix je ale z nějakého zvláštního důvodu rozhodnutá mě naučit neverbální kletby co nejdřív. „Tak zítra, klidně před zápasem nebo po něm."